Poučení z 21. února 2022 aneb Putinova doktrína

Tak mírová mise. Za mých dětských let tomu předchůdci dnešních vládců Kremlu a jejich nohsledi říkali bratrská pomoc. Název jiný, princip stejný. Tehdy Brežněvova doktrína. A dnes? Putinova doktrína. Co to je?

Vše co o ní potřebujeme vědět je obsaženo v projevu ruského prezidenta z 21. února 2022. K přečtení v originále na webu Kremlu, odkaz  ZDE.

Brežněvova doktrína byla charakterizována dvěma slovy: omezená suverenita. Je Putinova doktrína jiná? Je horší.

Za Brežněva šlo o komunistickou říši v čele se Sovětským svazem. Bylo jasné, kdo v tom svazku dominuje, kdo hraje druhé housle. Za Putina jde o vztahy dvou rovnoprávných, suverénních, nezávislých států.

A co k tomu řekl 21. února ruský prezident? „Znovu zdůrazňuji, Ukrajina pro nás není jen sousední zemí. Je nedílnou součástí naší vlastní historie, kultury, duchovního prostoru.“ A na jiném místě projevu pravil: „Je také důležité pochopit, že Ukrajina ve skutečnosti nikdy neměla stabilní (stálou) tradici své skutečné státnosti.“

Taková slova z úst „ruského medvěda“ znějí v kontextu aktuálních událostí víc než děsivě. Je to chucpe, arogance, drzost, nestydatost. Jaká by měla být tradice ukrajinské státnosti, aby Putin neměl důvod brousit si na Ukrajinu zuby? Historie, v té části Evropy komplikovaná a turbulentní (ale kde ne?), nemůže být důvodem k agresi. Nota bene při křiklavě účelovém výkladu. I když - vlastně může. Něčeho podobného jsme byli svědky předtím, než jiný agresor začal zabírat naši vlast. Nejprve pohraničí, pak zbytek českých zemí.

I ten arcizločinec Hitler byl ale v osmatřicátém ochoten řešit své agresivní choutky tím, že akceptoval svolání mezinárodní konference (do Mnichova), aby vytvořil zdání, že jeho teritoriální loupež nepostrádá cosi jako „štábní kulturu“. (V březnu 1939 už předvedl šokované Evropě jiný postup.) Současný vládce Kremlu žádný „Mnichov“ nepotřeboval. Šel na Krym a nyní na východní Ukrajinu jinak. Stačila mu Putinova doktrína.

Prezident Putin hovořil ve svém pondělím 56minutovém projevu o všem možném. Nemalý prostor věnoval svéráznému výkladu historie. Jednu klíčovou záležitost však přeskočil. Budapešťské memorandum z roku 1994. Obsahuje závazky dané Ukrajině poté, co se tato země vzdala jaderných zbraní.

Rusko, spolu s USA a Spojeným královstvím, tehdy mimo jiné potvrdilo

-  závazek respektovat nezávislost a suverenitu a stávající hranice Ukrajiny;

-  závazek zdržet se hrozby nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny, přičemž žádná z jeho zbraní nebude nikdy použita proti Ukrajině s výjimkou sebeobrany nebo z jiného důvodu v souladu s Chartou OSN.

Lidově se tomu u nás říká za dobrotu na žebrotu. Kladu si otázku, jestli by Ukrajina, kdyby věděla, co ji čeká v 21. století (Krym, současná agrese na východě Ukrajiny), byla ochotná do klubu nejaderných zemí vstoupit. V každém případě tu máme poučení první. Má podobu varování:  spoléhat na garance Ruska je pošetilost.

Těžko říci, zda to bude varováním i pro Institut Václava Klause – pro samotného exprezidenta VK a jeho tým. Institut ve stanovisku vydaném 22. února 2022 sdělil, že  se cítí Putinem poškozeni. Přesněji ti, kdo se „po léta snažili vysvětlovat komplikovanost vnitřní ukrajinské (ale i ruské) politické, ekonomické a národnostní situace i nelehkých historických kontextů“ a kdo „nepodléhali povrchnímu a snadnému přístupu nahlížet na tamní vývoj prizmatem československých zkušeností s komunistickým Sovětským svazem z roku 1968“.

Jak Klausův institut připomíná, takové postoje zastávali „s nemalými politickými i lidskými náklady“. Rozklíčováno: zastávali postoje proruské. Proto mají právo rozhodnutí Ruské federace, označené jako „překvapivé a riskantní“, kritizovat. To jistě mají, byť osobně bych ocenil, kdyby kritika byla formulována méně „zaobaleně“ (lze-li). Přehlédnout ovšem nelze něco jiného. Evidentní zklamání z toho, jak se Putin zachoval.

Poučení:  spoléhat na to, že Rusko bude hrát fair play je projevem politické naivity. Teď se o tom přesvědčil i Václav Klaus a jeho tým.

Putin hraje podle jiných not.

A ještě jedna poznámka.

Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro MF DNES pořízený ve středu 16. února řekl, že podle jeho názoru žádná válka nebude, protože „Rusové nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku“.

Ovšem už 21. února se Rusové do operace (která jim podle českého prezidenta „přinese víc škody než užitku“) pustili a o den později jsme si na hradním webu mohli přečíst prezidentovo konstatování, že vstup ruských vojsk na území separatistické Doněcké a Luhanské lidové republiky zvyšuje riziko vojenského konfliktu a naopak snižuje naději na diplomatické řešení“. Víc minimalistické už to být nemohlo, leč překvapen byl asi málokdo.

Důležité je ale něco jiného. Obě separatistické „lidové republiky“ se nacházejí na území Ukrajiny. Vstupem ruské armády na toto území se Kreml dopustil agrese; Ukrajina má plné právo se vojensky bránit. Skutečnost, že válka dosud nevypukla není dána tím, že „Rusové nejsou blázni“, nýbrž pouze aktuální  zdrženlivostí napadeného státu.

Slovo k terminologii. Ukrajinský parlament použil ve svém prohlášení pro daná teritoria jiné označení než Pražský hrad: dočasně okupovaná území Doněcké a Luhanské oblasti.

A něco méně optimistického na závěr. Po odstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938 se zdálo, že žádná válka nehrozí. Dokonce ani po Hitlerově agresi proti zbytku Československa v Evropě válka nebyla. Kdo se tím utěšoval, byl zanedlouho vyveden z omylu.

Na východě Evropy se dnes neválčí (v klasickém smyslu toho slova). To ale neznamená, že se nezačne válčit zítra, pozítří, prostě později. Kéž by se válčit nezačalo, ale věříte Putinovi?