Polemika na okraj kauzy Nagyová & spol.

• Jinak vidí  nynější aféru komentátor Martin Fendrych (policie má díky odposlechům v rukou „atomovou bombu“), jinak hradní exvicekancléř Petr Hájek (jde o puč, za nímž stojí Američané kvůli Temelínu), jinak bloger Petr Hampl.

Ten v článku Kdo si chce ještě kopnout do premiéra? zveřejněném na Neviditelném psu 15. 6. 2013 napsal:

Pár poslanců přestalo dělat vládě potíže a za odměnu dostalo teplá místečka ve státních podnicích. To je naprosto běžný postup, který se používá všude na světě. Tedy ve všech demokratických státech, kde se respektují lidská práva (třeba v Severní Koreji se s potížisty zachází trochu jinak). K čemu jinému státní podniky jsou? 

Přiznám se: netušil jsem, že státní podniky fungují v našem Úžasňákově jako úřady práce pro VIP, zejména pak pro ctihodné bývalé zákonodárce. Navíc jsem tak nedůvtipný a zpozdilý v úsudku, že mě nikdy nenapadlo zahrnout do sousloví lidská práva také to, co naznačuje pan Hampl. Že snad poté, co poslanec opustí sněmovnu před vypršením mandátu, má jakési zvláštní lidské právo být opět umístěn ke korytu.

Závidět takto zaopatřeným exzákonodárcům mohou všichni, kdo takové lidské právo nemají a po ztrátě zaměstnání z důvodu restrukturalizace nebo úpadku firmy skončí na klasickém pracáku.

Souhlasit lze s tvrzením, že praxe, která je nyní předmětem trestního stíhání (teplá místečka ve státních podnicích pro potížisty, kteří přestali dělat potíže) je „naprosto běžný postup, který se používá všude na světě“. Měli bychom ale dodat: bohužel.

Je to totéž, jako když někdo konstatuje, že tolik a tolik procent školáků okusilo drogy nebo že v naší zemi je tak či onak vysoká rozvodovost. Je to pravda, ale neznamená to, že to je v pořádku či správné. Navíc: argumentovat Severní Koreou jistě lze, ale pokud bychom to dělali důsledně, vyjdou nám stávající poměry v republice jako téměř „na pohled zemský ráj“. Tedy idylické.

Vždycky jsem byl toho názoru, že etalonem nemůže být Severní Korea nebo obdobný obskurní režim, ale jakýsi „ideál v nás“, jemuž se máme společně snažit co nejvíce přiblížit.

Jak se tedy měli rebelové Tluchoř, Fuksa a Šnajdr loni při schvalování daňového balíčku zachovat? Vidím dvě možnosti. Buď v souladu se svým poslaneckým slibem pro balíček nehlasovat, nebo bez dalšího před hlasováním složit mandát. Už ta druhá možnost je, vzhledem k tomu, co obsahuje slib poslance a vzhledem k okolnostem, takříkajíc „na hraně“. Protože do hlasování byl zahrnut dobře známý politický kalkul, (ve hře byl pád vlády), s nímž ovšem poslanecký slib nikterak nepočítá.

Nicméně „na hraně“ ještě není „za hranou“. Rebelové by z parlamentu odešli a sami by si našli práci. Pak by jim nebylo co vytknout: v této věci by si zachovali čistý štít. Mohli vstoupit do učebnic politologie jako kladné vzory.

Mnohé, včetně nynějšího vyšetřování, ale nasvědčuje tomu, že se jejich záležitost dostala „za hranu“. Nejsem si jist, nakolik je jejich počínání, jakož i počínání těch, kdo jim ona teplá místečka z moci svého postavení zajistili, trestné. To se dříve či později dozvíme. I když případ Víta Bárty naznačuje, že není jisté, že výstupu (výstupům) z justičního paláce (paláců) také porozumíme. V každém případě je to ale nemravné. Jestli něco v očích občanů kompromituje politiku jako takovou, pak právě takovéto praktiky. Argument, že je to u nás i ve světě obvyklé, je jako polehčující okolnost chabý.

Závěr. V kaskádě komentářů, analýz a vyjádření jsme zaznamenali tvrzení, že když jsou za politické handly (pardon: dealy) stíhání rebelové z ODS, měli by být stíhání všichni, kdo po listopadu 1989 jednali podobně. Asi ano: pokud budou rebelové soudem uznáni pravomocně vinnými, pak tu máme jasný precedens. Leč jen precedens, nic víc.

Já si dovolím jinou paralelu. Byla-li by, pakliže rozumím správně vyjádření Petra Hampla, porušena lidská práva trojice Tluchoř-Fuksa-Šnajdr, kdyby jim partaj (mocenské struktury) po dobrovolném opuštění „pracovního“ místa v parlamentu nezajistila jiné, jak se stávající establishment vyrovná s masivním porušováním lidských práv v případě stovek a tisíců zaměstnanců, kteří ztratili práci nikoli svojí vinou (mnohdy díky špatnému fungování onoho establishmentu) a žádné „struktury“ jim novou obživu nezajistily. Na tomto odstavci s obsahem záměrně přehnaným dobře vidíme, jak absurdní je argumentace Petra Hampla a jeho obhajoba mravně neobhajitelných praktik.