Po dvojdemonstraci

Začnu zdánlivě mimo téma. Při shromažďování podkladů pro tento příspěvek jsem narazil na Instagram Filipa Turka. Na přiložené fotografii si podává ruku s izraelským ministrem zahraničí Gideonem Saarem.

V doprovodném textu čteme: „V nejtěžších obdobích je potřeba ukázat přátelům, že jste na jejich straně. Pan ministr Gid’on Sa’ar mi za mé konstantní odmítání eurounijních rezolucí s antisemitským podtextem poslal dokonce poděkování ještě do Bruselu jako europoslanci. Nyní jsem měl tu čest jej potkat jako místopředseda zahraničního výboru.“ Skvělé sdělení. Jen mě napadlo, co by asi ministr Saar, nebo kdokoli v izraelské vládě, řekl, kdyby byl blíže obeznámen také s Turkovými pronacistickými a proneonacistickými excesy (německé symboly z WWII na závodnické přilbě, symbol řeckého Zlatého úsvitu tamtéž, posty na sociálních sítích, tedy ty, které psal on a ne kamarádi v hospodě do jeho smartphonu, který nechal kolovat). Gideon Saar sice nemá, vzhledem k tomu, odkud jeho rodina pochází, mezi blízkými příbuznými někoho, koho postihl holocaust, ale i tak jsem si jist, že by se mu to ani trochu nelíbilo.

https://www.instagram.com/reel/DTzb0l4ArAq/?hl=en

Tím jsme se dostali k Filipu Turkovi, prapříčině nynějšího politického a společenského napětí. Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause sice 1. února v pořadu ČT „Události, komentáře týdne“ tvrdil (volně), že nejde o Turka, ale o to, že si prezident chtěl nově vykolíkovat své „mocenské hřiště“. Vidím to jinak. Kdyby premiér Babiš přinesl na Hrad místo Turka návrh, který by Petr Pavel mohl akceptovat, problém, jehož jsme dnes svědky, by neexistoval. Ministr Macinka by neměl potřebu psát své hanebné SMS a aktivisté kolem Mikuláše Mináře by nemuseli svolávat občany na ikonická pražská náměstí. Alespoň ne nyní.

Nepatřím mezi aktivní „Chvilkaře“; nepatřil jsem k nim ani v jejich „protibabišovském“ období a totéž platí pro období „propavlovském“. Ne že bych s důvody, proč tato iniciativa svolává lidi do veřejných prostorů, měl problém nebo s nimi dokonce nesouhlasil; jde mi o něco jiného. O zachování vlastní nezávislosti. Publikuji-li veřejně, nemohu být aktivista, nemohu se stavět na žádnou z obou barikád, a to ani na tu, s níž názorově souzním. Pokud se v nynějším sporu Macinka vs Pavel stavím na stranu prezidenta, pak pouze a jednom sám za sebe, nikoli jako člen „aktivistické množiny“. Demonstrace z 1. února jsem samozřejmě on line pozorně sledoval, ale takříkajíc jako nezávislý pozorovatel. (Ze stejného důvodu, zachování nezávislosti, jsem před léty s díky odmítl nabídku dvou partají, abych figuroval na jejich volební listině.)

Zprvu jsem měl pochybnosti, zda se Staroměstské náměstí vůbec podaří naplnit. Když ale organizátoři oznámili, že pro nevšední zájem bude akce probíhat souběžně také na pražském Můstku, předpokládal jsem, že mají relevantní informace, pokud jde o potenciální počet účastníků, a mé obavy z faux pas pominuly. Skutečnost předčila očekávání. Ukázalo se, že když o něco jde, našinci se dokážou postavit za správnou věc. Ne vždy se ale dostaví kýžený výsledek. V listopadu 1989 ano, v prosinci 1999 (Děkujeme, odejděte!) nikoli.

Jak to bude tentokrát? To se teprve uvidí. Rozhodně nejde a ani jít nesmí o pokus o změnu výsledků demokratických voleb. Podle mého soudu by cílem mělo být přimět ministra Macinku, aby komunikoval v souladu se zásadami slušného chování a principy politické kultury. Zde mám otazník. V neděli 1. února po poledni řekl Petr Macinka v České televizi, že on a jeho ministerstvo budou prezidenta ignorovat. Něco takového je v principu stejně nehorázné jako jeho SMS. Nehledě na to, že je to naprostý nesmysl z kategorie pošetilost mocných. Na druhé straně premiér Babiš na tiskové konferenci konané 2. února řekl (dle Novinek.cz): „Pan Macinka řekl, že změní svůj způsob komunikace a že tento spor nás samozřejmě zatěžuje, je to spor, na kterém nemáme zájem.“

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-macinka-zmeni-styl-komunikace-nemame-zajem-na-eskalaci-vztahu-s-hradem-rekl-babis-40560651

Nemyslím si, že ignorovat prezidenta a změnit styl komunikace je jedno a totéž. To první znamená eskalaci konfliktu, to druhé Macinkův ústupek směrem ke kompromisu. Jak to tedy bude? Uvidíme v příštích dnech a týdnech.

Druhým cílem by mělo být pokusit se dosáhnout toho, aby se Filip Turek s jeho morálním profilem nemohl stát členem vlády. Pokud se toto podaří, bude to vítězství „Chvilkařů“ včetně demonstrantů a další ústupek Petra Macinky. Naproti tomu nevěřím, že premiér navrhne Macinkovo odvolání. V tomto bodě si budou muset nechat „Chvilkaři“ zajít chuť a uznat neúspěch.

A samotný Petr Macinka? Jak jsem měl možnost ho za poslední měsíce a zejména týdny poznat, troufnu si tvrdit, že jeho ego je spokojeno. Může totiž říci svým spolustraníkům: „Ukažte mi někoho, kvůli komu se shromáždilo v poslední době v Praze bezmála sto tisíc lidí.“ A oni odpoví: „Máš pravdu, předsedo, ale nezapomeň, že jste dva.“ A ukážou na portrét s nápisem „Mgr. Filip Turek, čestný prezident strany Motoristé sobě“.