Peklo domova

Tak to mě dostalo. Co je to za lidi, kteří něco takového dopustí? Nejen dopustí, kteří jsou s to něco takového spáchat. Podrobit mučení bezbranné dítě, které na následky tohoto zločinného jednání přijde o život.

V pondělí 15. února jsem na webu ČTK narazil na článek „Matka utýraného chlapce z Loun stráví ve vězení 8,5 roku“.

V textu se dozvídáme příšerně znějící pravdu. Mladá matka žila se svým tříletým synem a osobou mužského pohlaví – zdráhám se napsat s ČLOVĚKEM -, kterého zpráva ČTK nazývá otčímem, já bych se přiklonil k výrazu zločinec, ve společné domácnosti.

Tento zločinec, laicky viděno primitivní sadista, pro soudce vrah, chlapečka soustavně mučil. Cituji ČTK:

• … chlapce několik měsíců bil, kousal, pálil cigaretami a žehličkou nebo posazoval na sporák. Opakovaně ho sprchoval ve studené vodě, vystavoval kontaktu s horkou plochou, čímž utrpěl popáleniny, mimo jiné i v obličeji. Mlátil ho dlaní i vařečkou, a to na otevřených ranách, dával mu facky.

Může se takto chovat k dítěti předškolního věku ČLOVĚK?

Jaký ten chlapec musel prožívat strach, bezmoc, zoufalství, beznaděj. Nevinná lidská bytost v rukou zbabělého agresora – bez jakékoli ochrany. Bez naděje na ochranu. Neboť ti, kdo jakkoli zasáhnout v jeho prospěch měli a mohli, mlčeli. Matka chlapce a další muž v domácnosti (o něm níže).

Tak vypadá ne teplo, ale peklo domova. Peklo na zemi.

Mnohokrát v životě jsem přemýšlel o tom, co zažívají děti školního věku (například), které už mohou chodit venku samy, když je někdo přepadne a hrůzostrašným způsobem jim ublíží. Je to pro dospělého ČLOVĚKA ta nejhorší noční můra: my si doma užíváme pohodu rodinného života a mezitím naše dítě prožívalo ... dál nechci pokračovat. Nikdo z nás by to nechtěl zažít a pokud se někdy k někomu postavil život tímto způsobem, pak má na zbytek svých dnů nezhojitelný šrám na duši. Nekonečná kaskáda trápení, výčitek, bezmezného utrpení. Jistě, rodiče dětí, které něco tak otřesného prožily, o ničem nevěděli – a přesto se ta myšlenka vytrvale vrací: v okamžiku, kdy nás syn nebo dcera nejvíc potřebovali, zůstali na všechno sami.

V příběhu uvedeném výše je to všechno o to horší, že matka byla mučení přítomna, stejně tak jako onen druhý muž v domácnosti. Přesto tříletý chlapec musel zemřít.

Ke slovu přišla spravedlnost.

• Mučitel a vrah … trest 22 let ztráty svobody, ve vězení si vzal život.
• Matka … trest 8 a půl roku ztráty svobody.
• Druhý muž … trest 2 roky ztráty svobody s podmíněným odkladem na 3 roky.

Není to to nejpodstatnější, ale u onoho druhého muže se musím zastavit. Jednak je jako jediný ze všech tří označen ve zprávě ČT celým jménem, vrah a matka nikoli. Proč? Kromě toho, cituji: „Trest je souhrnný, v mezidobí byl v Lounech odsouzen za krádež.“ Tím se vlastně „rozostřuje“ to, jak soud potrestal jeho pasivitu (věděl, ale nekonal) a jak čin krádeže. Kolik z těch dvou let je za jedno a kolik za druhé?

Asi většina z nás má nebo měla ve své nejbližší rodině, ať už klasické nebo třeba její modifikaci (nesezdané páry, nepokrevní vztahy apod.), nějaké malé dítě. Je to ten největší poklad, za který jak se říká dýcháme a jejich života si ceníme víc než vlastního. Trápíme se, kdy ony mají trápení, nemoc, bolesti, handicap; chtěli bychom ten jejich kříž přidat k tomu svému.

A pak se najde někdo, kdo nevinné dítě mučí – a umučí. Ne, s tím se nelze smířit a i těch 22 let pro vraha bezbranného dítěte bylo málo.

PS: Peklo domova není distanční vzdělávaní, jakkoli je nesnadné. Peklo domova bylo to, co zažíval ten tříletý chlapec kdesi v Lounech.

•

,,, jedině takto./Archiv autora.