Papež František: Vztah k Židům a Izraeli

Velkým mediálním tématem těchto dnů je katolický papež František. Důvod jistě netřeba připomínat. Jeho pontifikát je analyzován a hodnocen z mnoha úhlů pohledu.

Patří k nim i téma „František a jeho vztah k Židům, potažmo k Izraeli“. Na stránkách serveru Israel National News se k němu vyjadřuje americká expertka na mezinárodní vztahy (získala Ph.D. na London School of Economics) a spisovatelka Yvette Alt Millerová. Výběr z toho nejdůležitějšího z jejího textu tvoří podstatnou část tohoto článku.

Autorka oceňuje, co bylo v tomto týdnu vysloveno bezpočtukrát. Zesnulý papež byl naléhavým hlasem volajícím po pokoře v Římskokatolické církví (ŘKC). Samozřejmě s přesahem za hranice této denominace. Odmítl přepych Apoštolského paláce a vymínil si, že bude žít v relativně skromných poměrech v Domě svaté Marty (což je vatikánský hotel, kde budou ubytování účastníci nadcházejícího konkláve) a částečně si bude sám vařit. Říkal: „Moji lidé jsou chudí a já jsem jedním z nich.“ A vztah k Židům? Ne jedné straně je považoval za své přátele a pomohl badatelům zkoumat roli ŘKC v holocaustu. Na druhé straně přispěl k podpoře hlasů stavících se proti Izraeli a do jisté míry pomáhal podněcovat protižidovské stereotypy.

Pocházel z rodiny, která emigrovala před druhou světovou válkou z Itálie kvůli odporu proti Mussoliniho fašistickému režimu. I s ohledem na to kritici papeži Františkovi vyčítají, že v období tzv. špinavé války (guerra sucia) v Argentině, zejména za vlády junty vedené prezidentem Videlou, udělal jen málo pro to, aby jako už tehdy vysoce postavený katolický duchovní (představený jezuitů v zemi) pomohl pronásledovaným levicovým disidentům.

Na druhou stranu Dr. Millerová oceňuje, že když se František, tehdy ještě Jorge Mario Bergoglio, stal v roce 1998 buenosaireským arcibiskupem, navázal kontakty s významnými představiteli tamní židovské komunity a s jedním z nich, rabínem

n Abrahamem Skorkou, napsal knihu „O nebi a zemi“ (vyšla i česky). Zúčastnil se společné vzpomínkové bohoslužby věnované obětem holocaustu a později, po krvavém sebevražedném útoku na židovské komunitní centrum AMIA (přes osm desítek mrtvých), který v červenci 1994 v režii íránského režimu spáchali v Buenos Aires agenti Hizballáhu, byl mezi signatáři petice požadující spravedlnost pro oběti útoku. V roce 2010 v doprovodu židovských lídrů centrum zrekonstruované po barbarské devastaci navštívil.

V roli papeže

Židovská pospolitost jeho zvolení hlavou ŘKC přivítala s nadšením a nadějemi. Objevilo se prohlášení, že „Židé si nemohli přát ani doufat v lepšího papeže“. Jak se ale ukázalo, tak docela růžový vzájemný vztah to nebyl. Ano, pokračoval v tradici katolicko-židovského dialogu, oficiálně navštívil římskou synagogu, zavítal do Izraele a vystupoval proti antisemitismu. V únoru 2024, uprostřed děsivého nárůstu antisemitských útoků po celém světě, důrazně prohlásil, že ŘKC odmítá každou formu antijudaismu a antisemitismu a jednoznačně odsuzuje „nenávist vůči Židům a judaismu jako hřích proti Bohu“. To mu samozřejmě slouží ke cti.

Máme tu ale i druhou stránku mince. V některých jeho vyjádřeních a kázáních nebylo možné přeslechnout staré protižidovské církevní postoje. Proto mu hlavní rabín italského Milána Guiseppe Laras adresoval v roce 2017 otevřený dopis, v němž vyjádřil zklamání z papežovy (dodejme občas vyslovené) protižidovské rétoriky. Jeden příklad za všechny z pozdějších let. V jednom kázání v roce 2021 František řekl, že pouze katolicismus – a nikoli judaismus – je právoplatným náboženstvím a znevážil tak hodnotu židovské Tóry. To je v jasném kontrastu s poselstvím Druhého vatikánského koncilu, který zaujal vůči Židům a jejich víře vstřícný postoj v duchu bratrského dialogu: koncil zavrhl dosavadní pozici, podle níž nesli Židé cejch v podobě kolektivní viny za Kristovu smrt (čímž byly v minulosti odůvodňovány ty nejhorší protižidovské zločiny) a nesmí být označováni jako Bohem zavržení či prokletí.

Dalším problematickým aspektem jeho pontifikátu bylo sbližování s muslimy, potažmo sbratření s šejkem Ahmedem Al Tayebem, Velkým imámem mešity Al Azhar v egyptské Káhiře, která je spolu s tamní vzdělávací institucí respektovaným centrem sunnitského islámu. To samo sobě může působit v rámci mezináboženského dialogu navenek sympaticky, leč Židé to vidí poněkud jinak. Šejk Al Tayeb je známý svými antisemitskými a antiizraelskými názory, léta odmítal samotnou existenci nezávislého izraelského státu, který nazýval „sionistickou entitou“, což je pojmenování Izraele používané v propagandě jeho nejzavilejších nepřátel, a po masakru ze 7. října 2023 se jednoznačně nedistancoval od teroristického hnutí Hamás, ale naopak byl v úzkém kontaktu s jeho vedením. Není vyloučeno, že působil i na Františka, aby se postavil na stranu těch, kdo na tamní konflikt ve Svaté zemi nahlížejí radikální protiizraelskou optikou. Ať tak či onak, jisté je, že papež svými postoji, zejména po 7. říjnu 2023, ale i předtím, chtě nechtě toleroval muslimský antisemitismus a v politické rovině propagoval takzvaný palestinský stát.

V záležitosti tzv. palestinského státu nepředstavuje žádnou výjimku, ba naopak, leč on i podobně smýšlející všude ve světě ignorují jednu zásadní skutečnost. Má-li kdy vzniknout „stát Palestina“, což je záležitost sama o sobě nanejvýš problematická, pak dle principů mírových Dohod z Oslo pouze na základě jednání mezi oběma stranami, tedy vládou Izraele a neteroristickou reprezentací palestinských Arabů. Nikoli na základě maximalistického požadavku Arabů ve stylu „my chceme Judeu, Samaří, východní Jeruzalém a Pásmo Gazy“ – a tak to prostě bude. Jelikož Judeu a Samaří si z dobrých důvodů nárokují také Židé, a východní Jeruzalém je nedílnou součástí jejích hlavního města, bude muset být teritoriální podoba „státu Palestina“ výsledkem kompromisu, nikoli diktátu vůči Izraeli. Navzdory tomu Vatikán z iniciativy Františka uznal „Palestinu“ jako nezávislý stát a navázal s ní diplomatické styky.

Františkův protiizraelský postoj po 7. říjnu 2023 byl nepřehlédnutelný. Dr. Millerová připomíná jeho náhlý zájem o katolickou komunitu v Pásmu Gazy, která byla léta Hamásem pronásledována. Když Hamás v Pásmu v roce 2007 usurpoval moc, žilo tam na pět tisíc křesťanů, dnes jich je méně než tisíc. Nedlouho poté, co se Hamás stal vládnoucí stranou, jeho lidé, nebo možná teroristé s ním spojení, odpálili nálož v jediném křesťanském knihkupectví v Pásmu a unesli, mučili a zavraždili jeho majitele. ŘKC nereagovala; papež se málo zajímal k utrpení křesťanů, jehož strůjcem byl Hamás. Jakmile ale po masakru ze 7. října 2023 vypukla v Pásmu protiteroristická válka, začal František telefonicky komunikovat s gazskými katolíky a i když byl v posledních týdnech velice vážně nemocen, tyto téměř každodenní telefonáty patřily k jeho hlavním prioritám, s čímž byla spojena i patřičná mediální publicita.

Značnou nelibost na izraelské straně vyvolala Františkova snaha o (falešnou) morální ekvivalenci mezi oběma bojujícími stranami v Pásmu. Tedy pokus názorově „vybalancovat“ sebeobrannou válku Izraele a akce teroristického hnutí Hamás. V jeho vyjádření byl velice často napadán Izrael kvůli velkému počtu civilních obětí ve válce, aniž by současně kritizoval Hamás za to, že své bojovníky a raketomety ukrývá ve školách, nemocnicích, mešitách, bytových domech a objektech OSN. Jistě: František značil Hamás jako zlo a teroristy vyzval, aby vrátili izraelská rukojmí. To ale bylo „vyváženo“ tvrdou kritikou Izraele, pokud jde o jeho sebeobrannou protiteroristickou kampaň. Známe jsou jeho výroky, kdy bez širšího kontextu pronesl „včera byly bombardovány děti“, případně „toto není válka, to je krutost“. Jasně dal najevo, že vinu za civilní oběti nepřipisuje Hamásu, ale Izraeli. Patřil k těm, kdo izraelskou válku proti teroru označil za genocidu a vyzval k jejímu vyšetření. To bylo v listopadu minulého roku. O měsíc později musel rozhořčit každému křesťana majícího smysl pro historické souvislosti, když se zúčastnil ve Vatikánu odhalení betléma, na němž ležel malý Ježíš v jesličkách na rozložené palestinské kefíji (arabská pokrývka hlavy, kterou kdysi zpopularizoval Jásir Arafat; vnímána je jako národní symbol palestinských Arabů). Jasná provokace a politizace Vánoc. Odtud už je jen krok k falšování dějin. Byl to Mahmúd Abbás, předseda Palestinskoarabské autonomie, kdo prohlásil, že Ježíš nebyl Žid, ale Palestinec. Uvedl Vatikán tyto nehoráznosti - Ježíš Palestinec a kefíja v jesličkách – na správnou míru? Ohradil se? Anebo to mlčky přešel? „B“ je správně.

Třebaže František opakovaně vyzýval k propuštění rukojmí, s tím, jak válka pokračovala, zaujímal stále více antiizraelský postoj. Několik příkladů. V dopise blízkovýchodním katolíkům u příležitosti prvního výročí masakru ze 7. října ani jednou nezmínil názvem teroristické hnutí Hamás, ani jeho zvěrstva. Loni na konci listopadu odsoudil aroganci útočníků „na Ukrajině“ i „Palestině“. Koho tou „Palestinou“ asi tak myslel? Jižní Izrael, nebo Pásmo Gazy? V tom je dost podstatný rozdíl. Ochlazení vtahů mezi Jeruzalémem a Svatým stolcem se promítlo také do skutečnosti, že Izrael bude mít na pohřbu Františka nejnižší diplomatické zastoupení v osobě velvyslance ve Vatikánu Jarona Sidemana. Také českými médii proběhla zpráva, že izraelské ministerstvo zahraničí smazalo na sociálních sítích původně zveřejněnou kondolenci.

Jak tedy Františka hodnotit? Objektivně. Dr. Millerová navrhuje. Zatímco svět truchlí nad jeho odchodem, můžeme si připomenout rozmanité Františkovy aktivity, jež jsou součástí jeho dlouhého života – jak ty, které Židům pomohly, tak také ty, které jim ublížily.

Prameny:

https://www.israelnationalnews.com/news/407195

https://www.timesofisrael.com/israel-to-snub-popes-funeral-as-jerusalem-vatican-relations-hit-a-low-amid-gaza-war/

Tento článek byl zveřejněn u příležitosti pohřbu římskokatolického papeže Františka, jehož datum bylo stanoveno na 26.dubna 2025.