Palestinský stát? Už vznikl. Před více než 75 lety

Hodně se v posledních týdnech skloňuje téma takřečeného palestinského státu. Řeší se jeho uznání, suverenita. Málokdo si uvědomuje, mluvíme o něčem, co už jednou vzniklo.

Kdysi dávno, takříkajíc za mlada, jsem slyšel v rozhlase (ne našem, bylo to za komunismu), že palestinský stát existuje a že je to Jordánsko. Jordánsko?, podivil jsem se tehdy. A vnořil se do historie. Abych záhy zjistil, že tomu tak skutečně je.

Nebudu se zeširoka vracet do staroizraelských dějin, jen připomenu, že na teritoriu, které má bezpočet názvů*, byla od starověku vlast lidu Izraele. Ten zde měl čtyři nezávislé monarchie (spojenou izraelskou, dvě rozdělené – Judské a Izraelské království a Hasmonejské království) a dva povstalecké kvazi státy (66 – 70 n. l. a 132 – 135 n. l.) V Zemi izraelské žijí Izraelci, později jen Židé, nepřetržitě od starověku po dnešek. Je to jejich vlast, jinou jako národ nemají. Tak jako vlastí Čechů jsou české země, bez ohledu na různé emigrační vlny v našich dějinách. Zpochybňovat právo Židů na jejich vlast v Zemi izraelské znamená pomyslně otevřít Pandořinu skříňku: pak můžeme zpochybnit právo kteréhokoli národa na jeho vlast.

* Země zaslíbená, Kanaán, Svatá země, Erec Jisrael, Judea, Samaří a Galilea, Izrael, Palestina, Předjordánsko.

Nepominutelná otázka. Mají také palestinští Arabové právo na svůj stát? Jistěže. Nejenže mají právo, ale oni ho už mají, jak si ukážeme níže.

Britský mandát pro Palestinu

Po vítězství zemí Dohody v první světové válce připadla oblast známá jako Palestina Velké Británii. Důležité je, že teritoriálně zahrnovala jak území na západ od Jordánu (dnešní Izrael v hranicích zelené linie, Předjordánsko, tj. Judeu a Samaří a Pásmo Gazy), tak území na východ od Jordánu až k hranicím Mezopotámie (později přejmenované na Irák), tedy dnešní Jordánsko. Celé této Palestiny, pracovně ji nazvěme „Velkou Palestinou“, se týkala Balfourova deklarace garantující Židům právo na obnovení národní domoviny. Británie ovšem už v roce 1921 vyčlenila z „Velké Palestiny“ celé území východně od Jordánu. Zřídila zde jako svůj protektorát Transjordánský emirát a jedním z neblahých důsledků pro Židy bylo, že na jeho území zneplatnila Balfourovu deklaraci. Společnost národů toto dodatečně schválila. To znamená, že pro židovskou národní domovinu zbyla Palestina „od řeky (Jordánu) k moři (Středozemnímu)“.

Podívejme se na orientační přehled:

„Velká Palestina“ … 100 % území. Po vzniku Transjordánského emirátu zbylo Židům 23 % původní „Velké Palestiny“. To už hovoříme o Palestině v hranicích britského mandátu po roce 1921 (o něm níže). Po skončení první arabsko-izraelské války (1949) vyzískali Židé z palestinského teritoria pro svoji domovinu (návazně stát) 77 % rozlohy mandátu. To je mimochodem 18 % plochy původní „Velké Palestiny“.

Pozn.: Zde i níže jde o zaokrouhlená čísla, přičemž je nutné vzít do úvahy, že při studiu materiálů k tomuto tématu platí „co zdroj, to jiné údaje o rozloze daného území“. Při výpočtu procent jsem pracoval s vybranou sadou zaokrouhlených čísel, přičemž jsem dbal na to, aby to početně vycházelo. Jde tedy o orientační údaje, pro potřeby tohoto článku ovšem zcela dostačující.

Jaký byl smysl mandátu pro Palestinu, který zřídila Společnost národů v roce 1922 (po druhé světové válce její roli převzala OSN) a svěřila Velké Británii? Podívejme se do jeho preambule. V té čteme, že mandátní správa bude odpovědná za realizaci Balfourovy deklarace (doslova „za realizaci prohlášení původně učiněném dne 2. 11. 1917 vládou Jeho britského Veličenstva“) a přijatého spojeneckými mocnostmi, která „se vyslovila pro zřízení národního domova židovského lidu v Palestině“, přičemž „ tím bylo uznáno historické spojení židovského lidu s Palestinou a uznány důvody pro obnovení jeho národního domova v této zemi“. Světové společenství tak položilo mezinárodněprávní základ pro budování židovské národní domoviny v Palestině (a pozdějšího státu tamtéž) a britská mandátní správa byla povinna být tomu nápomocna (což se ne vždy dělo). V žádném případě ale nebyla Palestina britskou kolonií, jak dnes lživě argumentuje protiizraelská propaganda, a Izrael není sionistický koloniální projekt.

Zatímco tedy mezinárodní společenství právo Židů na vlast v Palestině uznalo, Arabové nikoli. Zde hledejme prapříčinu dodnes trvajícího konfliktu a všeho zla v regionu. Prapříčinu teroru, válek, intifád, protiizraelských bojkotů, provokací, nenávisti. A také toho, proč se Británie rozhodla v roce 1947 své angažmá jako mandátní mocnost ukončit a pověření vrátit OSN. Ta téhož roku rozhodla o rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby. Každý národ měl na určeném území vyhlásit svůj stát, přičemž Jeruzalém a Betlém měly patřit pod mezinárodní správu OSN. Tak by to také dopadlo, kdyby… Jenomže, jak víme, Židé plán přijali, Arabové odmítli, a to jak rozdělení Palestiny, tak samozřejmě ustavení židovského státu. Ten měl podle původního plánu vzniknout na 55 % teritoria Palestiny, to je na pouhých 13 % „Velké Palestiny“; vše ostatní mělo připadnout Arabům. Ale ani to nebyli Arabové ochotni akceptovat. Žili totiž v egoistické a sebestředné představě, že území, které kdysi ve starověku dostalo název Palestina, patří výlučně a pouze jim. Fatální omyl. Přesněji tragický omyl.

Arabské odmítnutí rozdělení Palestiny, tzn. pošlapání myšlenky, že v zemi může vedle arabského existovat také židovský stát, bylo provázeno děsivými výroky arabských představitelů. První generální tajemník Arabské ligy (založena 1945) Azzam Paša několik týdnů poté, co 31. 8. 1947 komise Spojených národů UNSCOP předložila návrh na rozdělení, řekl: „Osobně doufám, že nás Židé k této válce nepřinutí, protože to bude válka vyhlazovací; bude to nebezpečný masakr, který se do historie zapíše podobně jako mongolské masakry nebo války křížových výprav. A aby nebylo pochyb, při jiné příležitosti vyhrožoval: „Smeteme Židy do moře.“ Přidal se i tehdejší syrský prezident Šukrí al Kuvatlí: „Vymýtíme sionismus.“ Egyptský král Farúk se zase nechal slyšet, že Arabové v dlouhodobém horizontu Židy drtivě porazí a z Palestiny vyženou. Muslimský lídr v Palestině Hadždž Amín al Husajní ještě před vznikem Izraele pravil, že Arabové nemají v úmyslu pouze zabránit rozdělení, ale budou pokračovat v boji, dokud nebudou sionisté zničeni. A významný palestinskoarabský politik Džamál al Husajní, pozdější ministr zahraničí loutkové Celopalestinské vlády v Gaze fungující pod patronátem Egypta, Židům vyhrožoval, že poteče krev jako řeky na Blízkém východě.

Agrese a její následky

Z těchto a podobných prohlášení se dalo tušit, co po vyhlášení palestinského židovského státu, který dostal jméno Izrael, nastane. Několik hodin poté, co David Ben Gurion jeho vznik v Tel Avivu židovskému národu a celému světu oznámil, byl arabskými armádami přepaden. Co to znamenalo? 1. Z plánu OSN na rozdělení Palestiny (rezoluce OSN 181/1947) se stal bezcenný cár papíru. 2. Arabové místo toho, aby stejně jako Židé vyhlásili svůj stát, upřednostnili něco jiného: válku s cílem zlikvidovat v zárodku stát židovský. Vzhledem k tomu, že OSN napadenému Izraeli nepřišla vojensky na pomoc, ztratila morální právo určovat Izraeli, jak si má v obranné válce za nezávislost počínat. O tom, jak velký bude Stát Izrael, a jak velký arabský stát v Palestině, už nerozhodovala rezoluce 181, ale výsledek války. Pokud zvítězí Izrael, bude jeho velikost dána liniemi příměří; totéž platilo pro arabský stát. Pokud bude Izrael totálně poražen, přestane existovat.

Válka skončila porážkou arabských států a uzavřením příměří v roce 1949. Izrael své území zvětšil oproti už mrtvému plánu na rozdělení Palestiny (z 55 % na 77 %), zatímco pro arabský stát zbylo teritorium menší - v důsledku porážky v agresivní válce, kterou Arabové zahájili (místo 45 % získali 23 %). Nicméně i tak měli v Palestině pro svůj stát k dispozici Předjordánsko, východní část Jeruzaléma a celé Pásmo Gazy. Jak s tímto územím naložili?

Vznik palestinského státu

Pikantní je, že po podepsání příměří (postupně s Egyptem, Libanonem, Transjordánskem a nakonec se Sýrií) v roce 1949 byla situace podobná jako dnes. Předjordánsko** a východní Jeruzalém (Staré město včetně Chrámové hry, Západní zdi a židovské čtvrti) kontrolovalo Transjordánko, Pásmo Gazy Egypt. Tedy dvě entity. V obou byl politický vývoj odlišný.

** Správný název je Judea a Samaří, jsou to starověká historická jména oněch regionů. Pozdější název byl Předjordánsko. Poté, co Transjordánko připojilo předjordánskou oblast ke své monarchii, zavedlo označení Západní břeh. V tomto článku používám název Předjordánsko jako kompromis mezi označením Judea a Samaří (u nás málo obvyklým) a pojmenováním Západní břeh.

a) Vývoj v Předjordánsku

Nutno předeslat, že zatímco Židé vnímali Palestinu jako svoji dávnou vlast, z chování Arabů, a nejen palestinských, lze dovodit, že ji pojímali jako „kořist“ - šlo především o to, kdo ji uchvátí. Každý z relevantních arabských lídrů měl svoje představy a geopolitické zájmy. Zde alespoň v kostce: transjordánský král Abdalláh usiloval o anexi Předjordánska (což se mu podařilo – viz níže), v tom měl podporu předjordánských arabských notáblů, Egypt preferoval slabou palestinskou vládu pod svým patronátem, palestinskoarabský vůdce muftí Hadždž Amín al Husajní chtěl stanout v čele nezávislého palestinského státu a ostatní arabské státy se staraly především o to, aby nedošlo k posílení jejich rivalů. Tato roztříštěnost v arabském táboře je jedním z důvodů, vedle odmítnutí rezoluce OSN 181/1947, proč nevznikl arabský stát na výlučném území bývalého britského mandátu, to je v Předjordánsku a v Pásmu Gazy. Vinit z jeho neexistence Izrael je absolutní nesmysl.

Přesto ale palestinský stát vznikl, byť nejen na palestinském území. Zní to paradoxně, ale je to tak. Ještě v průběhu války Arabů s Izraelci se v říjnu 1948 konal v transjordánské metropoli Ammánu Palestinský národní kongres. Jeho delegáti vyjádřili podporu transjordánskému panovníkovi a deklarovali, že Palestina by se měla spojit s Transjordánskem. Následovala konference v předjordánském Jerichu konaná 1. prosince 1948. Na ní se sešlo na dva tisíce palestinskoarabských notáblů v čele s šejkem Muhammadem Alím Džabarím. Výsledek byl jednoznačný. Klíčová pasáž usnesení: „Palestinští Arabové touží po jednotě mezi Transjordánskem a arabskou Palestinou, a proto vyjadřují své přání, aby arabská Palestina byla neprodleně připojena k Transjordánsku. Zároveň uznávají Abdalláha za svého panovníka a vyzývají jej, aby se prohlásil králem nově získaného území.“ Některé zdroje uvádějí, že Jerišská konference odmítla uznat Celopalestinskou vládu ustavenou v září 1948 v pásmu Gazy pod egyptským patronátem (o ní více níže). Nicméně podstatné je, že transjordánská vláda a parlament reagovaly na výzvu z Jericha kladně, čemuž odpovídal další vývoj. Pouze se nekonala žádná zvláštní korunovace Abdalláha jako „krále Palestiny“, protože panovníkem palestinských Arabů v Předjordánsku a ve východním Jeruzalémě se stal jaksi „samovolně“ – tím že došlo k připojení Předjordánska k Transjordánsku.

V období po podepsání příměří mezi Izraelem a Transjordánskem (3. 4. 1949) došlo v květnu k reorganizaci ammánské vlády Tawfika Abúa Al Húdy; členy kabinetu byli také palestinskoarabští ministři. 11. dubna 1950 se konaly v Jordánsku*** parlamentní volby. Zúčastnili se jich jak obyvatelé dosavadního Transjordánska (20 mandátů), tak Předjordánska (také 20 mandátů). V nové vládě Saída Muftího zasedla polovina palestinskoarabských ministrů z Předjordánska. 23. dubna odsouhlasil nový zastupitelský sbor spojení Předjordánska se zajordánskou částí monarchie, čímž byl proces zformování Jordánského království dokončen.

Ale nejen to. Dokončen byl také proces zformování palestinského arabského státu. Ten byl ustaven ne pouze na teritoriu Předjordánska a východního Jeruzaléma, ale byl rozšířen o bývalé Transjordánsko. Jistěže: nová monarchie byla státem nejen palestinských Arabů žijících v Předjordánsku a východním Jeruzalémě, ale všech svých obyvatel; to ovšem nic nemění na skutečnosti, že palestinští Arabové svůj stát už mají. Je to jordánská monarchie.

*** V té době se už monarchie jmenovala Jordánské hášimovské království; k přejmenování z Transjordánska na Jordánsko došlo podle dostupných pramenů 26. června 1949.

b) Vývoj v Pásmu Gazy

Po skončení první arabsko-izraelské války zůstala enkláva pod kontrolou Egypta. Ten zde ještě za války zřídil 22. září 1948 Celopalestinský protektorát s Celopalestinskou vládou. Podle nerealistických představ zakladatelů měla být „vládou celé Palestiny“, ve skutečnosti ovšem nevykonávala pravomoce ani v Pásmu Gazy. Ještě v roce 1948 byla přemístěna do Káhiry a stala se tak vládou exilovou. Měla být politickým nástrojem Egypta proti aspiracím Transjordánska připojit Přejordánsko, což, jak víme, Egyptu nevyšlo. Vlastně se stala loutkou v rukách Káhiry, o čemž svědčí několik milníků v její nedlouhé existenci. Po egyptské revoluci 1952 její už tak malý význam ještě poklesl, o rok později byla rozpuštěna a ponechána pouze pozice premiéra, který zastupoval palestinské Araby na zasedáních Arabské ligy. Rok po vzniku Sjednocené arabské republiky (Egypt + Sýrie) prezident Násir Celopalestinskou vládu definitivně zrušil a protektorát v Pásmu Gazy byl změněn na přímou egyptskou vojenskou správu v čele s vojenským guvernérem.

Shrnutí a porovnání

Ačkoli oba arabské státy, Transjordánsko a Egypt, po skončení války s Izraelem 1948/1949, ovládaly území, na němž mohl vzniknou samostatný palestinský arabský stát (na území Palestiny, nutno dodat), ani jeden tuto variantu palestinským Arabům neumožnil. Transjordánsko nicméně vyslyšelo přání předjordánských Arabů, připojilo jejich území a přijalo je jako občany nové, jordánské monarchie – se vším, co k tomu patří. Lze tedy říci, že díky Transjordánsku mají palestinští Arabové svůj stát, a to dokonce větší, než jaký jim byl určen dle rezoluce OSN 181/1947.

Naproti tomu Egypt sice vytvořil loutkovou Celopalestinskou vládu, ale pro státnost palestinských Arabů neudělal vůbec nic. Palestinští Arabové mu sloužili pouze jako politický nástroj v boji proti Izraeli, případně rivalům v arabském světě. Kdyby jim poskytl občanství, tak jak to udělali Transjordánci, ztratila by „palestinská otázka“ hodně ze svého propagandistického náboje.

Poznámky a otázky

1. Když svět v praktické rovině akceptoval výsledek první arabsko-izraelské války, tj. hranice (linie příměří) Izraele, Transjordánska/Jordánska a Egypta vzešlé z této války, proč neakceptuje hranice vzešlé z dalších válek? Konkrétně mám na mysli izraelský zisk Předjordánska a východního Jeruzaléma v červnu 1967. Dnes je považovaná za mezinárodně uznanou východní hranicí Státu Izrael (s Předjordánskem) ta, která vzešla z první arabsko-izraelské války 1948/1949. Proč ne hranice vzešlá z třetí arabsko-izraelské války 1967?

2. Proč OSN netrvá na svém původním plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947? Protože je mrtvý, nerealizovatelný. Čili: OSN akceptovala výsledek války 1948/1949. Přijala Izrael mezi své členy. Stejně tak akceptovala připojení Předjordánska k Transjordánsku. Přijala Jordánsko mezi své členy. Znovu se ptám: Proč tedy neakceptuje územní změny vzešlé z války 1967?

3. Proč OSN netlačila na Jordánsko a Egypt, aby se vzdaly Předjordánska a východního Jeruzaléma, resp. Pásma Gazy, ve prospěch palestinských Arabů, aby na těchto teritoriích zformovali palestinský arabský stát? Časový prostor k tomu byl v období let 1949 až 1967.

4. Když byla v roce 1964 ustavena Palestinská osvobozenecká organizace (PLO), nebylo jejím cílem osvobození Předjordánska a východního Jeruzaléma z jordánských rukou, ani osvobození Pásma Gazy zpoza egyptské vojenské kontroly, ale pouze osvobození území, na němž existoval mezinárodně uznaný Stát Izrael (tj. jeho likvidace). Hovoří o tom článek 24 původní Charty PLO z roku 1964: „Tato organizace (PLO) nevykonává žádnou regionální suverenitu nad Západním břehem v Hašemitském království Jordánsko, nad Pásmem Gazy ani nad oblastí Himmah (arabské území mimo izraelskou kontrolu). Z toho je zřejmé, že palestinským Arabům nešlo primárně o vlastní stát vedle Izraele, ale místo Izraele.

5. Ptám se. Kdyby Arabové nevyprovokovali válku v roce 1967 a pak války další, ale mapa regionu by dnes (2025) vypadala tak, jako 4. června 1967, tlačila by OSN a jednotlivé země na Jordánsko a Egypt, aby se vzdaly území Předjordánska, východního Jeruzaléma a Pásma Gazy ve prospěch státu palestinských Arabů? Ničeho takového jsme nebyli v letech 1949 až 1967 svědky – a to je nejlepší důkaz dvojího metru a protiizraelské zaujatosti mezinárodního společenství. Po Jordánsku a Egyptu nikdy nebylo požadováno to, co se dnes chce po Izraeli, přestože pro něj jde v souvislosti s palestinským státem o existenční hrozbu.

Závěr

Palestinští Arabové už svůj stát mají. Je to Jordánské hášimovské království. Proč se s ním nespokojili? Protože vždycky chtěli víc. Ukořistit Stát Izrael. A svět jim to konzumuje i s navijákem.

●

Prameny:

Odkaz

https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Partition_Plan_for_Palestine#cite_note-morris2008p187-137

https://en.wikipedia.org/wiki/Jericho_Conference

https://uca.edu/politicalscience/home/research-projects/dadm-project/middle-eastnorth-africapersian-gulf-region/jordan-1946-present/

https://www.jewishvirtuallibrary.org/the-original-palestine-national-charter-1964