Palachovské ohlédnutí

Dostalo se mi výtky, bylo to minulý týden v blogerské diskusi, že zatímco v centru pozornosti je jisté téma (Palachovo výročí), já se věnuji záležitostem kdesi v daleké cizině. Prý na blog tahám nezáživná témata kdoví odkud.

Padesáté i dvacáté výročí týkající se činu Jana Palacha, jsou to spojité nádoby, inspirovalo mnohé blogery k tomu, aby se vyjádřili. Textů vyšlo dost, nepovažoval jsem proto za nutné k nemalé řadě článků přidávat další.

Proč tedy nyní změna? Sledoval jsem v neděli (20/1) odpoledne ve vysílání TV Noe rozhovor s Jiřinou Šiklovou. Ta kromě jiného řekla, že by Jana Palacha mrzelo, kdyby jeho oběť provázelo pouze ticho (volná interpretace).

To mě  zaujalo. Původně jsem si  chtěl jeho oběť připomenout tím nejkomornějším způsobem – pouze on a já. Bez jakéhokoli mediálního vyjádření. Teď ale přece jenom přidám několik vět.

Když se Jan Palach odhodlal ke své statečné oběti, byl jsem už na světě, zažil jsem onu událost i atmosféru jako 12letý chlapec. Nosím jeho památku celý život ve svém srdci a necítil jsem potřebu ji jakkoli prezentovat. A když ano, tak jen nepřímo.

Jan bojoval za spravedlivější svět, za fair play. Jeho odkazem v širším slova smyslu může být i to, oč jde i mně: také o spravedlnost a fair play – například ve vztahu k izraelským handicapovaným plavcům, kterým v současné době malajsijský režim upírá právo účasti na světovém šampionátu, který má Malajsie tu čest pořádat. Proto jsem v „palachovském týdnu“ opakovaně psal o zmíněné kauze, byť z exoticky vzdálené ciziny, obsahově ale důležité i pro nás.

Myslím, že je to v principu zápas o jedno a totéž. Tehdy  i nyní.  Nemělo by valného smyslu, kdybychom na Janův odvážný čin toliko okázale vzpomínali, ale jeho odkaz neuplatnili v reálném životě.  Jistě: tak, jak mu každý rozumíme.

Ne nechci srovnávat nesrovnatelné. Janův čin by měl být z mnoha důvodů neopakovatelný (v hlubším slova smyslu), jeho odkaz je ale inspirující. Inspirovat se ovšem bude bude, jak již řečeno, každý po svém. Já například v hledání spravedlnosti a fair play pro Izrael.

Proč? Protože stejně jsem smýšlel v době kolem Palachova týdnu 1988. V období nenávistné protiizraelské propagandy šířené totalitní režimem jsem pečlivě zaznamenával každý náznak tání mezi komunistickým blokem a židovským státem. Jenom pamětníci, kteří měli otevřené oči, sluch i mysl, vědí, „o čem to bylo“.

Zde je výběr z mého posluchačského deníku:

… 9. 1. 1989/Svobodná Evropa (RFE) referovala o rozhovoru sovětského ministra zahraničí (Ševarnadze) s izraelským MZV Arensem – zmíněn byl úmysl SSSR umožnit izraelské konzulární misi v Moskvě plnit i politické úlohy. Izraelská mise byla tehdy na nizozemském velvyslanectví, uvažovalo se o jejím přemístění do budovy bývalé izraelské ambasády.

… 13. 1. 1989/Rudé právo ve zprávě ČTK informovalo, že ČLR a Izrael se dohodly, že budou udržovat kontakty prostřednictvím svých zástupců v OSN.

… 17. 1. 1989/Šéf Komunistické strany Izraele Vilner vyzval SSSR, aby obnovil diplomatické styky s Izraelem.

… 18. 1. 1989/RFE: KGB je ochotná spolupracovat v boji proti terorismu i s Mosadem. Téhož dne jsem si zapsal, že izraelská letecká společnost EL AL létá do Rumunska, Maďarska, Polska a Jugoslávie.

Takový je malý náhled na zlomek tehdejší historie mýma očima, která byla, stejně jako dnes, rámována událostmi souvisejícími s Palachovým výročím. Ty jsem sledoval neméně intenzivně, leč své hlavní životní téma - Izrael – jsem do pozadí neodsunul, právě tak jako v minulých dnech. Neboť platí: kdo jiný, když ne já?