Ozvěny kampaně: Opoziční smlouva 1998

• Našel jsem ji na internetu, vytiskl, znovu jako v létě osmadevadestého text prostudoval – abych zjistil, že ani s odstupem času neexistuje důvod měnit negativní postoj k ní.

V preambuli čteme, že obě strany (ČSSD a ODS) „uzavírají tuto smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR“ mimo jiné „v zájmu zachování základních demokratických principů“. Co tyto principy ohrožovalo? Paradoxně standardně fungující demokracie.

Člověk žijící v ČR a obeznámený s historií ČSR musí při snaze „stabilizovat“ standardní demokracii a priori zpozornět.

Okamžitě se mi (v roce 1998 i dnes) vybavily poměry v třetí republice (1945-1948). Tam také proběhl pokus „vylepšit“ standardní prvorepublikovou demokracii. Byl omezen počet politických stran, ty sice kandidovaly samostatně, ale v rámci Národní fronty se všechny podílely na vládní moci. Výsledkem této inovace bylo popření základního principu, který dělá moderní demokracii demokracií – přestala existovat opozice. Výsledek? (Snad) dobré úmysly vydláždily cestu do pekla, kterým byla v tomto případě poúnorová komunistická totalita.

Podívejme se nyní na několik pasáží opoziční smlouvy z roku 1998.

Článek I/ V něm se obě strany zavazují, že budou respektovat právo té z nich, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu. Nic proti tomu, tak to obecně funguje i bez opoziční smlouvy. Problém je ale v tom, že obě strany „mezi řádky“ automaticky předpokládaly, že zvítězí vždy jedna z nich (a ta druhá skončí na druhé příčce v počtu křesel). Jak ale mohou autentičtí demokraté něco takového předpokládat, když nemohou výsledek voleb dopředu znát? Jak by smlouva fungovala, kdyby dejme tomu ČSSD skončila třetí a ODS druhá?

Nedosti na tom. Článek I specifikoval, jak strana druhá v pořadí vyjádří respekt vůči té, která ve volbách vyhraje. Neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě. Zákonodárci strany druhé v pořadí tedy nemohli vykonávat svůj manadát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože při hlasování o důvěře vládě nesměli být nikdy v sále přítomni (i kdyby nakrásně jim jejich vědomí a svědomí velelo, že je třeba vládu podpořit). Pokud by se zachovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, porušili by opoziční smlouvu.

Článek II/ V něm je stanoveno, že ta strana z těchto dvou, která skončí jako druhá, má právo být vládě opozicí. Opět: předpokládá se zde, že například ČSSD vyhraje a ODS skončí druhá. Co když ale ODS skončí třetí a druhá bude partaj XY? To nás ale tolik trápit nemusí. Rozhodně ne více než to, kam se vytratil demokratický úsudek – jsou to přece občané, kdo rozhodne o pořadí stran ve volbách. A teprve potom se podle rozdaných karet může hrát. (Nepřipomíná to vzdálerně princip vedoucí úlohy KSČ v rádoby demokratické verzi?)

Článek III/ Ten musíme citovat doslova, neboť uchu demokraticky smýšlejícího občana zní obzvlášť děsivě: „Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, a vyjádří respektování tohoto práva hlasováním pro kandidáty navržené opoziční stranou.“

Tu máš čerte kropáč. Jak je možné něco takového smluvně dohodnout, když volby do Sněmovny a do Senátu se časově nekryjí a do horní komory se navíc volí podle úplně jiného systému?

Konkrétně: Po podepsání opoziční smlouvy (VII/1998) se v listopadu 1998 konaly volby do třetiny Senátu. Jak by si mohla strana jsoucí podle opoziční smlouvy v opozici a držící post šéfa Sněmovny (ODS) takto „automaticky“ nárokovat post šéfa Senátu, kdyby po oněch listopadových volbách byla nejsilnější stranou partaj XY? Samořejmě: předsedu Senátu by měla právo kandidovat vítězná strana XY. Pakliže by ale neměla nadpoloviční většinu (a ODS s ČSSD v součtu ano), partaj XY by lidově řečeno ostrouhala. Není to přímo nedemokratické, ale v rámci zvyklostních pravidel standardní demokracie jasně nefér.

Článek VI/Snad ještě děsivější než předchozí. Opozice se smluvně zavázala, že se vzdává svého základního parlamentního instrumentu – vyvolání hlasování o nedůvěře vládě. A že se k němu nepřipojí, kdyby byl vyvolán dalšími stranami v parlamentu zastoupenými. Dodejme: i kdyby vláda vládla jakkoli, dopuštěla se jakýchkoli excesů, smluvněopoziční poslanci by museli zůstat impotentní a zlu v přímém přenosu toliko přihlížet. Je toto ještě demokracie nebo už její zrůdně vyhlížející karikatura?

Komu ze stoupenců standardní demokracie se ještě nezačaly dělat mžitky před očima, může se začíst do článku IX. Obě strany si zakázaly „po dobu trvání této smlouvy“ (Pamatujete? Václav Klaus veřejně v televizi řekl, že smlouva bude trvat věčně.) uzavírat koalice s jinými stranami (což znamená, že s jejich existencí v parlamentu počítaly), a to nejen proto, aby se třetí partaj nedostala do vlády (dle Klause nikdy, smlouva bude přece věčná), ale aby rovněž nedošlo k narušení smlouvou „garantovaných“ mocenských pozic: nesmělo dojít „k přeobsazení některé z funkcí vymezených touto smlouvou“.

Shrňme. Během nynější kampaně jsme opět slyšeli, že opoziční smlouva byla naprosto standardním ujednáním, zcela běžným ve svobodném světě v rámci řešení fungování menšinové vlády. To je ovšem hluboký omyl. Nešlo přece o domluvu ČSSD na toleranci její menšinové vlády opozičními občanskými demokraty pro dané volební období, ale o něco jiného – o okleštění standardně fungující demokracie v poměrném systému (ve jménu vyššího cíle – stabilizace politického prostředí).

Pokud chtěly obě strany postupovat standardně, korektně, férově a demokraticky, měly v parlamentu prosadit většinový volební systém (mandáty na to v létě 1998 v obou komorách měly). Teprvé poté mohly uzavřít modifikovanou opoziční smlouvu, realizovatelnou ovšem pouze v případě, že jedna z obou stran zvítězí a druhá skončí na druhém místě (kterýžto předpoklad nemůže žádný autentický demokrat vložit do žádného vážně myšleného demokratického právního dokumentu, aniž by tím popřel princip demokracie). Pak by ale nebyla tím, co od ní jakožto mmocenského paktu obě strany očekávaly, čímž se dostáváme na počátek: opoziční smlouva představovala ohrožení standardní demokracie v ČR. Stejně jako poválečná Národní fronta byla toliko karikaturou standardní demokracie prvorepublikové.