Osobní slovo: Lze být v současném blízkovýchodním konfliktu neutrální?

Čekal jsem ve středu (19/5) večer na výsledek prvního semifinále izraelského fotbalového Poháru státu, a protože se prodlužovalo, měl jsem dost času přemýšlet o tom, jestli to má smysl. Vysvětlovat, proč „fandím“ Izraeli.

Snad ano.

Nabyl jsem v poslední době dojmu, že několika autorům na internetu leží na srdci, jestli to lidé jako já – a je nás zřejmě dost – s jednostrannou podporou Izraele poněkud nepřehánějí; mezi řádky lze vyčíst osten, že záměrně přezíráme to, co si v izraelské politice zaslouží kritiku.

Jak se k této výtce postavit?

Mohl bych zopakovat myšlenku spisovatele Viléma Hejla, kterou jsem kdysi slyšel ve vysílání Svobodné Evropy. Hodně volná interpretace: neexistuje žádný „vyvážený“ pohled na kauzu lidických obětí a jejich vrahů.

Totéž lze šířeji aplikovat i na „kauzu“ Spojenci vs Hitler. Jistěže na straně Spojenců můžeme hledat „mouchy“ či „třísky v oku“. Stále ale musíme mít na mysli, že Hitler (nacistický režim) rovná se absolutní zlo. V době, kdy válka probíhala, by každé takovéto hledání „much“ a „třísek v oku“ na straně Spojenců ono absolutní zlo relativizovalo – a to je z principu špatně.

V dnešní době je v případě „palestinské“ fáze arabsko-izraelského konfliktu situace o to závažnější, že a) v lepším případě je mezi obě strany vloženo rovnítko, b) v horším případě je cejch toho, kdo představuje zlo vypálen na čelo Izraeli.

V jednom i druhém případě pak zdůrazňování počtu „izraelských much“ a poukazování na „třísky v izraelském oku“ nejenže relativizuje míru skutečného zla, kterou v současném konfliktu představují teroristé (a nejen tím, že si začali; jsou reprezentanty zla z principu), ale dokonce je podprahově vytvářen dojem, že Hamas a spol., zbaběle se schovávající za zabité děti, jsou oběť a tudíž ve zjednodušeném pohledu na konflikt představují „dobro“.

Něco takového je ovšem z gruntu nemravné a jako pustá lež naprosto nepřijatelné. Za sebe mohu říci, že takovouto hru na pseudoobjektivitu hrát odmítám. Tím nechci říci, že to, co je pro Izrael nepříjemné má být programově zamlčováno. Nedávno jsem psal o tom, že na nepokojích v izraelském hlavním městě (je to Jeruzalém, kdyby někdo nevěděl) se podíleli jak militantní Arabové, tak militantní Židé a postavil jsem se na stranu izraelské policie a pohraniční policie, která musela reagovat na oba tábory.

Ovšem pokud jde o konflikt (zjednodušeně řečeno) Hamas vs Izrael, zde pro mě žádný „vyvážený“ pohled neexistuje. Hamas je agresor, Izrael se legitimně brání a je pouze na jeho úvaze, jaké použije prostředky a jak dlouho bude jeho protiteroristická kampaň trvat. Jak dnes (19/5) napsal na Neviditelném psu Jan Kovanic na adresu palestinských Arabů: Nezabíjejte – a nebudete zabíjeni. Doplním pro Hamas a Palestinský islámský džihád (PIJ): Nevystřelujte rakety a nebudete cílem vzdušných úderů.

Jsem přesvědčen o tom, že v současném konfliktu známém pod kódovým označením „Guardian of the Walls“ (Strážce hradeb) není možné být neutrální. Jistě: je možné hledat na Izraeli „minusy“ a na těch pak „rajtovat“. Jenom by mě zajímalo, jaké „plusy“ odpůrci Izraele nacházejí na teroristech Hamasu a PIJ.

•

A jak dopadlo ono první pohárové semifinále v Haifě mezi Hapoelem Tel Aviv, hrajícím nejvyšší soutěž, a druholigovým klubem Bejtar Tel Aviv/Bat Yam? Na penalty postoupil Hapoel Tel Aviv. Druhý finalista by měl být znám 20. května – po duelu dvou týmů, které v nejvyšší lize bojují o mistrovský titul. Je to Maccabi Haifa a Maccabi Tel Aviv.

Jak patrno, Izrael – to nejsou jenom rakety a Iron Dome či povolební koaliční vyjednávání a blížící se prezidentské volby. Je to také sport. Anebo Eden Alene, která na právě probíhající písničkové eurovizní soutěži postoupila do sobotního finále.