Osobní slovo k 17. listopadu

Bez ohledu na jeho názory z poslední doby, patří Václav Klaus ke klíčovým osobnostem prvního polistopadového období. Jako pěšák sametové revoluce jsem se s ním v tom základním shodl.

Co to bylo? Rozpad Československa? Nikoli, něco jiného.

Abych to přiblížil, uvedu několik jeho myšlenek, které nedávno sdělil posluchačům na mezinárodním kongresu ve švýcarském Luganu. Psal o něm na webu svého Institutu a dostupný je také předplatitelům Týdeníku Echo (13. 11. 2025) ana serveru Echo24 (17. 11. 2025).

V. Klaus připomněl, že tehdy jsme dobře věděli, že nechceme žádnou perestrojku komunismu, protože chceme kapitalismus. Za mě bezvýhradný souhlas. Pokud šlo o ekonomickou stránku věci, tak ano, samozřejmě, kapitalismus. Standardní tržní ekonomika – to byla i moje představa. Jakým způsobem by se mělo komunistické hospodářství transformovat, o tom jsem přesnou představu neměl a mít ani nemohl. Vždyť se jednalo o světovou premiéru. V této věci jsem se plně spolehl na odborníky – V. Klause, Tomáše Ježka, Vladimíra Dlouhého, Ivana Kočárníka, Dušana Třísku a další. Dodnes si myslím, že zvolená kupónová privatizace byla i se všemi průvodními chybami nejlepší možnou metodou. Aktivně jsem se jí zúčastnil, nikoli z představy, že bych na ní mohl zbohatnout, ale abych přechod ke kapitalismu osobně podpořil. (Ale ano,nějaký zisk vygenerovala.)

V. Klaus dále v Luganu vedl, že v polistopadových sporech naštěstí zvítězil názor, že „musí vzniknout politická pluralita prostřednictvím parlamentního systému politických stran (tedy nikoli občanská společnost, založená na – v dnešní terminologii – tzv. neziskovkách), k čemuž patřilo i to, že „Občanské fórum je nikoli cílovým řešením, ale mezistupněm ke skutečné politické pluralitě“. Také s touto představou jsem plnohodnotně souzněl a měl jsem ji sám pro sebe ujasněnou – víc než model ekonomické transformace.

Mám s s tím spojenou jednu osobní zkušenost. Nedlouho po 17. listopadu se i v našem městě konalo v divadle setkání herců a studentů v občany. Za studenty vystoupil pozdější poslanec Poslanecké sněmovny - měl červený svetr a takovou dostal také přezdívku. Po akci se ve foyer utvořil kolem tohoto „červeného svetru“ diskuzní kroužek; nesouhlasili jsme tenkrát se vším, co na jevišti říkal. Já jsem držel názor, že Občanské fórum je názorově příliš široké na to, aby mohlo natrvalo zůstat dominující politickou silou. Naopak, bude nezbytné, aby se z něj vydělily názorové proudy a vznikly standardní partaje – křesťanští demokraté, sociální demokraté, liberálové a další. K tomu pak později v zásadě došlo a bylo to správné. V tom jsem byl s V. Klausem zajedno, což jsem ovšem v době konání zmíněného setkání ještě nemohl vědět. Byla to ale moje dlouhodobá vize, neboť standardní demokratické režimy fungovaly ve svobodném světě právě tak.

Pokud jde o politické uspořádání, ne vše vyšlo dle mých představ. Preferoval jsem většinový volební systém a model prezidentské republiky, nicméně uznávám, že vzhledem k tradici (či spíše „tradici“) zformované po roce 1918 to byla představa nerealistická, stejně jako v případě monarchistů touha po obnovení Českého království.

V každém případě představuje 17. listopad 1989 naprosto zásadní zlom a splněný sen. Následující vývoj nebyl prost chyb, zhusta i zbytečných, ale řešením není v žádném případě návrat zpět. V. Klaus sice v Luganu řekl, že „už jsme se systémově výrazně vrátili zpátky, ale mnozí lidé si to u nás nechtějí přiznat“, hned ale dodal: „Stále si myslím, že máme i dnes trh a politickou svobodu.“ To bezpochyby, jen bychom si jedno i druhé neměli nechat zdeformovat, ať už neblahými vlivy tuzemskými či vnějšími. Když lid Izraele putoval sinajskou pouští, návrat do egyptského otroctví by nedával žádný smysl – cílem byla Zaslíbená země, jakkoli to bylo nesnadné a zdlouhavé. Obrazně řečeno to platí i pro nás a naši situaci. Vypuzení komunistů z Poslanecké sněmovny v roce 2021 a letošní neúspěch formace Stačilo! budiž vnímán jako podstatný pozitivní jev: pošilhávání po „egyptském otroctví“ je cesta do pekel. Stejně tak ale kriminalizace případů lidí, s jejichž názory nemusíme souhlasit (kauza pražské učitelky Bednářové – zde se dopouštíme pošlapání étosu sametové revoluce).

Znamenal-li 17. listopad vytvoření rámce pro postkomunistický režim, pak v žádném případě nemohl automaticky zaručit to, co je záležitostí každého z nás, o co musí individuálně usilovat každý sám za sebe. Je to slušnost, tolerance a vzájemný respekt, kultivovaná diskuse, poctivost, morální dimenze politiky, zodpovědnost - my konzervativci říkáme ctnosti - a tak podobně. Asi jako ve sportu. Nové hřiště ani sebelépe propracovaná pravidla hry ještě úspěchy v zápasech nezaručují. To klíčové je na hráčích.

Banální otázka: je 17. listopadu co slavit? V každém případě! Navzdory tomu, s čím nesouhlasíme, s čím jsme nespokojeni, co nás zklamalo. Devětaosmdesátý byl dějinný milník – a za sebe říkám: jsem šťasten, že jsem u toho mohl být. Že jsem se zbavil rudého jařma a v rámci možností si zařídil život podle svého. Je to žití ve svobodě, demokracii a kapitalismu. Žití v zemi, která patří do západního společenství. To jsem si vždycky přál.

●

Odkaz