Opět o vazbě: Teplá voda 2x týdně. V 21. století?

• Mluvilo se o tom už po zatčení Davida Ratha. Dostal se do vazby a na veřejnost, také jeho zásluhou, znovu pronikly podrobnosti o jejích podmínkách.

Netuším, jestli tehdy Jana Nagyová, exposlanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr a další vazebně stíhaní VIP z druhého červnového týdne věnovali tomuto tématu pozornost (alespoň takovou, jakou mu věnovali mnozí z nás, internetoví publicisté). Jistě byli přesvědčeni, že jim se nic takového nemůže stát – tak proč by je to mělo trápit.

Rok se sešel s rokem a všechno je jinak. Znovu máme příležitost připomenout si poměry v českých vazebních věznicích a položit takto veřejně pár otázek.

Zákonem stanovené důvody vazby jsou, předpokládám, všeobecně známy. Zjednodušeně: nejde o trest, ale o opatření, jímž má být zabráněno tomu, aby obvinění ovlivňovali svědky, uprchli nebo pokračovali v trestné činnosti. Navíc: lidé ve vazbě jsou sice obviněni, leč stále nevinní.

Je čas na otázky. Jak souvisí důvody vazby s tím, že vazebně stíhaní mají právo umýt se (vysprchovat) v teplé vodě dvakrát za týden? Mluvčí kriminálů Robert Káčer v reakci na Rathovu kritiku zhruba před rokem cynicky uvedl, že „poslanec se může sprchovat každý den, jen musí počítat s tím, že ze sprchy nepoteče teplá voda“. Chápu, že mluvčí Vězeňské služby nestanoví pravidla fungování vazby (ta určuje vyhláška ministerstva spravedlnosti 109/1994), nicméně nemohu si odpustit poznámku. Jak by se panu Káčerovi líbilo, kdyby se potřeboval vysprchovat a žena by mu řekla: „Z ekonomických důvodů 5x týdně pouze studenou, drahý.“

Nevolám přímo po teplé (horké) vodě, ale alespoň po „odražené“, aby se nevinní lidé ve vazbě mohli účinně omýt. Je to v 21. století, ve vyspělé zemi, členském státě Evropské unie, tak nedosažitelný ideál? To jsme na tom ekonomicky tak mizerně, že nedopřejeme vazebně stíhaným, tedy lidem nevinným stejně jako já nebo pan Káčer, každý den pár litrů vlažné vody?

Poukazuji na to také s ohledem na paragraf 12 zákona 293/1993 o výkonu vazby, kde se v odstavci 1 praví:

 Obviněný má právo používat ve výkonu vazby vlastní oděv, prádlo a obuv za předpokladu, že splňují podmínky hygienické a estetické nezávadnosti a že má zajištěnu jejich výměnu na vlastní náklady.

Pozoruhodný paradox. Snad výstižněji: chucpe. Vazební věznice musí na jedné straně ze zákona dbát na to, aby občanský oděv splňoval podmínky hygienické nezávadnosti (dosti široký pojem), na druhé straně sama do jisté miry přispívá k tomu, aby vazebně stíhaní tuto podmínku nedodrželi. Pak je snadněji donutí k tomu, co jí ukládá odstavec 2:

Nejsou-li splněny podmínky stanovené v odstavci 1, je obviněný povinen používat vězeňský oděv, prádlo a obuv.

Není právě toto rafinované porušení paragrafu 2 zmíněného zákona?

V něm čteme:

Ve výkonu vazby nesmí být ponižována lidská důstojnost obviněného a nesmí být podrobován fyzickému ani psychickému nátlaku.

Závěrem. Ne všichni vazebně stíhaní skončí jako pravomocně odsouzení. Pro ty nevinné před soudem i po něm může být formou psychického nátlaku třeba i to, že jsou pod záminkou uvedenou v paragrafu 12 zákona 293/1993 nuceni používat vězeňský mundúr. Mysleli na to ti, kdo pravidla o sprchování teplou vodou dvakrát týdně vymysleli a schválili?