Ona tam ta Jourová vážně je!

Ne že bych nevěřil tuzemským médiím, ale mám takový „hloupý“ zvyk. Když si přečtu nějakou převzatou informaci, snažím se jít ke kořenům, lze-li. Platí to i o zprávě o stovce nejvlivnějších osobností světa.  

Ano, jde o ten seznam, který zveřejnil Time Magazine a v němž figuruje eurokomisařka Věra Jourová.

Je to pocta? Anebo její výběr nestojí za víc než za mávnutí rukou. Dokáží si Češi vážit mezinárodního uznání pro Češku? Částečnou odpověď (jinou k dispozici nemám) nám poskytnou reakce v diskusích na tuzemských zpravodajských portálech. Lidově řečeno: žádný odvaz.

Zajímalo mě, kdo se do seznamu dostal v těch zemích, jejichž politický, ale třeba i sportovní a vůbec společenský vývoj sleduji. Na mysli mám samozřejmě Izrael a Egypt.

Izraelci tam mají premiéra (Netanjahua), Egypťané fotbalistu (Salaha). Oba jsou tak či onak výjimeční. Kdo sleduje izraelskou politiku, chápe, proč je Bibi mezi „stovkou těch, jimž naslouchá svět“, abych parafrázoval výrok spisovatele Liona Feuchtwangera, který zakomponoval do trilogie „Josephus Flavius“ (Je sedmasedmdesát těch, jimž naslouchá svět a já jsem jedním z nich.).

A kdo sleduje Salahovu kariéru, chápe, proč je mezi nimi i on.

Jsou Izraelci hrdí na to, že Bibi je na seznamu vyvolených? Jsou Egypťané stejně tak hrdí na svého Mo (Salaha)? Soudě podle titulků na internetu bezpochyby. A ve skutečnosti? Upřímně říkám: Nevím, snad. Víc než Češi v případě Věry Jourové? Nevím. Jen intuitivně tuším, že ano.

V článku Time Magazinu, který seznam přinesl, je u každé osobnosti průvodní text. Z logiky věci oslavný. Jourovou chválí její kolegyně v Komisi Vestagerová, Netanjahua novinář Time Magazinu David French a Salaha John Oliver, moderátor pořadu Last Week Tonight, který vysílá televize HBO.

U Bibiho nechybí zmínka o „vážných obviněních z korupce“ (serious allegations of corruption), v příspěvku o Jourové se nic negativního nedočteme; totéž platí o Salahovi.

John Oliver příspěvek o něm začíná větou (volně přeloženo): Mo Salah je ještě lepší člověk než fotbalista. A to je jedním z nejlepších hráčů na světě.

Čili: excelentní chlapík, idol, ikona. Tou jistě je, ale k lidské dokonalosti mu cosi chybí.

Připomeňme dvě zprávy z minulosti. Jako člen týmu FC Liverpool se měl nechat slyšet, že klub opustí, pokud se jeho spoluhráčem stane Moanes Dabour z Izraele. Nic nebylo platné, že Dabour je Arab a muslim. Jeho cejchem je izraelské občanství (narodil se v Nazaretu).

Pak tu máme ještě jeden cákanec na jeho sněhobílém profilu. Jako hráč FC Basileje, když soupeřem byl klub Maccabi Tel Aviv, odmítl si Salah během zahajovací ceremonie prvního zápasu třetího předkola Ligy mistrů potřást rukou s hráči Maccabi. Vymyslel geniální trik – „neodkladnou“ výměnu kopaček.

Odvety, která se hrála v Izraeli, se sice zúčastnil (ačkoli se spekulovalo, že z politických důvodu odmítne), nicméně ani toto jeho angažmá se neobešlo bez protiizraelských gest.

Místo triku s kopačkami, když neměl jak se vyhnout úvodnímu potřesení rukou, alespoň sevřel pravici v pěst – a tak se pozdravil s protihráči. Což o to, to by nebylo to nejhorší. Před zápasem řekl (když už byl nucen do Izraele jet):

• V mých myšlenkách budu hrát v Palestině, ne v Izraeli; chystám se tam skórovat a zvítězit. Sionistická vlajka nebude vlát v Lize mistrů.

Dodejme, že zápas, o němž mluvil, se hrál 6. srpna 2013 na Bloomfield Stadium v Tel Avivu. Hovoří-li přesto Salah o Palestině, pak se musíme zeptat, kde je tedy Izrael (když i Tel Aviv je Palestina)?

A o co tady vlastně jde? O sport, nebo o politiku?

I to je součástí profilu jistě geniálního fotbalisty Mohameda Salaha.