Odpověď na reakci váženého kolegy Martina Brauna

Týká se jeho diskusního příspěvku na můj článek „O jednom intimním odhalení“ (20. 9. 2021). Vzhledem k závažnosti tématu a rozsahu textu odpovídám samostatným článkem.

Martin Braun napsal:

• Tentokrát jsem vás možná nepochopil. Vážně je odhalení lesbické orientace této zpěvačky pro vás tak nepříjemným překvapením? Vždy jsem si cenil vašeho nadhledu, ale tady mi to už trochu zavání náboženským fanatismem. Zvláště když zmiňujete biblické příběhy. Snad jsem vás jen špatně pochopil.

Pokusím se něco málo „dovysvětlit“, případně i potvrdit.

V principu jde o to, že pro mě jako heterosexuála je nepříjemným překvapením odhalení homosexuální orientace obecně u kohokoli, zejména pak u osobností, které patří z toho či onoho důvodu mezi mé idoly. Je to můj vnitřní pocit, s nímž nemohu nic dělat, tedy kromě dvou věcí: buď ho nebudu veřejně prezentovat, nebo ho veřejně prezentovat budu, což jsem v článku o Sarit Hadadové také učinil. A jsem rád, že ve svobodné společnosti je (zatím?) možné i toto. Tedy možnost říci nahlas co prožívám, když zjistím (nota bene po mnoha letech), že Sarit není tím, co jsem si dlouhé roky myslel, ale někým úplně jiným. A možnost sdělit, že to vnímám jako nepříjemné překvapení, ba i zklamání.

Stejně tak mám velký problém, když vidím na veřejnosti (jinde se s něčím takovým nesetkávám) dva líbající se muže - dělá se mi až fyzicky špatně („jako když po mně lezou ropuchy“). To je prostě realita, s níž nemohu nic dělat. Ptám se: mám „právo“ o tom veřejně informovat? Bude to „druhou stranou“ přijato se stejnou tolerancí, jakou si ona sama nárokuje, pokud jde o její (homosexuální) realitu?

Jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků je Cliff Richard. Kdysi se mi doneslo, že je údajně gay. Ano, bylo to pro mě tenkrát nepříjemné překvapení. Nepřestal jsem milovat jeho písně, ovšemže ne, ale pokud by se ta spekulace potvrdila, vytvořila by se mezi námi (samozřejmě pouze z mé strany) jistá, těžko definovatelná bariéra. Tak to prostě je, nemá smysl tvářit se, že nic takového neexistuje, že "císař není nahý". Není správné žít ve lži.

Pokud jde o použitý biblický příběh o Sodomě a Gomoře, chtěl jsem připomenout, čím se z něj soudobá společnost může poučit. Telegraficky zopakuji tehdejší děj. Když za Lotem přišli na návštěvu dva muži, sodomští obyvatelé obklíčili jeho dům a požadovali: „Vyveď nám je, abychom je poznali.“ Rozumějme: abychom na nich mohli ukojit své homosexuální praktiky.

Něco takového je samozřejmě „za hranou“, a to nejen z hlediska tradiční orientální pohostinnosti a zásad toho, jak se hostitelé mají chovat k hostům. (Říká se, že s ohledem na tyto zásady nevydal Tálibán v roce 2001 Usámu bin Ládina, ale to uvádím je na okraj.)

Jedno z poučení, které si z příběhu „Sodoma – Gomora“ můžeme vzít: jde o přátelskou radu aktivistům homosexualismu, že ani jim by neškodilo občas se řídit sloganem „nic se nemá přehánět“ - platí např. o nejrůznějších „pochodech hrdosti“ a některých „prezentacích“, které tyto akce obsahují. Tím nemá být řečeno, že hrozí nový oheň a síra (jako v Sodomě a Gomoře), ale něco jiného: podobným způsobem (až agresivním vnucováním své jinakosti) si sympatie většinové populace sotva získají. Spíše naopak. Prostě: méně je často více.

Obecný závěr: právě proto, že současný progresivismus má tendenci ostrakizovat „odlišné názory na odlišnost“, považuji za nutné položit důraz na to, co by mělo být samozřejmé: že obě strany mají stejné právo „být slyšeny“.