Odpověď na otázky Ondřeje Neffa

Spisovatel a publicista Ondřej Neff ve čtvrtečním (26/1) fejetonu Švagr bagr publikovaném na stránkách Neviditelného psa položil zásadní otázky, na které je užitečné znát odpověď.

Píše:  „ … zároveň se mi v mysli ostře znovu vynořila otázka, jak to těm mladým vysvětlit, proč byl ten minulý režim tak špatný.“

A o něco níže uvádí:  „Hůř se ale vysvětlí, čím režim tížil i ty, kteří nebyli v base a nebyli disidenty a žili svoje lidské osudy, den po dni, rok po roce. A tížil je, jinak by nevyrukovali do ulic hned po tom, co dal Kreml najevo, že není ochoten vraždit neposlušné.“

Také se s touto otázkou setkávám a jsem nucen ve svém širší okolí vysvětlovat, a nejen mladým, proč byl ten minulý režim tak špatný.

Moje odpověď: Protože byl totalitní. Což není novinářská fráze, ale realita. V čem a jak byl totalitní? V tom, že totálně zasahoval do všech oblastí života společnosti. Měl pod naprostou kontrolou vše, strkal svůj rudý čumák naprosto do všeho. Nejen z podstaty svého fungování do politiky a ekonomiky, ale také do kultury, sportu, náboženství, do hobby občanů. Režim rozhodoval mimo jiné o tom, jaké mohou existovat zájmové spolky, co se bude a nebude promítat v kinech, jaká literatura se dostane na pulty knihkupectví, jaké rozhlasové stanice budou elektronicky rušeny. A tak podobně.

Režim metastázoval do všech segmentů života národa jako rudá rakovina. Bylo to obludné.

Ano, i v komunistické totalitě se dalo žít. Cynici, kterým nevadila absence svobody, možná řeknou, že se jim žilo docela dobře. Co dodat? Také za války, za protektorátu se dalo nějak žít. Protože žít se muselo.

Jistěže existovaly ostrůvky „pozitivní deviace“, ale v principu byl komunistický režim špatný, protože potlačoval svobodu, svobodnou diskusi, právo svobodně se politicky rozhodovat. Mocensky prosazoval jednostranné vidění světa, tu více (50. léta), tu méně drsně (80. léta). Dokonce ne vlastní, ale kremelské vidění světa.

Jeden příklad za všechny. Z oblasti, kterou celý život sleduji. Po třetí arabsko-izraelské válce (1967) se Moskva postavila na stranu Arabů – a jednoznačně proti Izraeli. Spolu s ní většina (kromě Rumunska) jejích satelitů. Co následovalo? Vedle přerušení diplomatických styků se Státem Izrael bezprecedentní antiizraelská propaganda trvající (s výjimkou krátkého období pražského jara) prakticky až do rozpadu komunistického bloku. Češi a Slováci byli režimními sdělovacími prostředky (a jiné na území Československa existovat nesměly) masírováni informacemi založenými na patologické protiizraelské nenávisti a vycházejícími ze lživé interpretace tamní reality. Aby podpořila vytvoření co nejtemnějšího mediálního obrazu Izraele, neváhala komunistická propaganda sáhnout k tak extrémním krokům, jako bylo vystříhávání izraelských písniček ze záznamů soutěže o Velkou cenu Eurovize vysílaných Československou televizí (dělo se v 80. letech). To připomínám pouze pro ilustraci, čeho všeho byl režim schopen i v takovýchto záležitostech, zdánlivě okrajových.

Anebo: když jsem byl na konci 80. let požádán, abych přispěl do jednoho ryze odborného časopisu (hobby bulletinu) na ryze odborné téma (šíření rádiových vln odrazem od sporadické ionosferické vrstvy Es – jak patrno, námět nemá s politikou pranic společného) a poté jsem jeden výtisk tohoto bulletinu obdržel, byl jsem roztrpčen tím, že i v takovéto výlučně technické publikaci musel být na začátku „úvodník“ ve stylu „úkoly toho či onoho sjezd Komunistické strany Československa splníme“. Zdánlivá maličkost, „úlitba bohům“, ale pozor – ďábel bývá, a také byl, ukryt právě v takovýchto detailech. A ty pak svobodně a jinak smýšlejícím (demokraticky, prozápadně, prokapitalisticky, prosionisticky, kreacionosticky, pokud jde o vznik toho všeho kolem nás atd.) dělaly ze života skryté peklo.

Proto říkám: Ne, nikdy více. Třebaže současný demokratický režim má tisíc a jednu vadu a bezpočet nedostatků, nápravou není a nesmí být návrat ke komunistické diktatuře. Právě proto, že to byla diktatura.