Odezva aneb Eurovizní poučení

Kolega bloger Jan Bartoň patří k těm, kdo se zajímavě vyjádřili k letošnímu ročníku soutěže Eurovosion Song Contest. Zajímavé bylo bylo především jeho ohlédnutí o půl století zpět.

Mně bylo v té době deset a o Grand Prix Eurovision de la Chanson (tehdejší název) jsem neměl ani tušení. Sledovat tuto show jsem začal o deset let později. Věnoval jsem jí čas a pozornost (až na vynucené výjimky – vojna) následující čtyři dekády. Bylo to ve starých dobách, kdy nebyl internet, ale ani videorekordér, značné dobrodružství. Pokud jste chtěli získat základní informace (jméno interpreta a písně do osobního archivu), museli jste to stihnout během přímého televizního vysílání, v mém případě ARD. Druhá šance nebyla.

Zápis s těmito údaji jsem považoval za poklad. Dnes už je bezcenný, protože všechno je k dohledání do nejmenších podrobností na internetu. Život se v oblasti informací tehdy netušeným způsobem zjednodušil.

Chtěl bych se v tomto článku vyjádřit k něterým postřehům Jana Bartoně. Nikoli kriticky, ale pouze proto, abych nabídl svůj úhel pohledu.

Postřeh Jana B. č. 1:

Program měl švih, ale i 26 písní je už strašně moc a tak jen vystoupení všech zpěváků a zpěvaček zabralo skoro dvě hodiny.

Dvacet šest zemí ve finále je počet naprosto běžný. Pohled do statistiky: v letech 2000-2015 soutěžilo ve finále ESC 23 až 27 zemí. Dlužno dodat, že právě v tomto období došlo vzhledem k přibývajícímu počtu států ke dvěma zásadním proměnám. Do roku 2003 se konal pouze jeden soutěžní galavečer, tedy všechny země se představily ve finále. V roce 2004 přibylo semifinále a o čtyři roky později bylo nutné přidat druhé semifinále. Už z toho je zřejmé, že soutěž zažívá boom (bez ohledu na to, co si o ní myslí spousta Čechů).

Pokud je o délku pořadu, trval dle mých vzpomínek obvykle tři hodiny. Začal v 21 hodin a končil kolem půlnoci. Je pravda, že nemalou část z tohoto času zabralo zdlouhavé hlášení výsledků z jednotlivých zemí; každá země udělovala body od 1 do 8, pak 10 a 12. Letos tomu bylo poprvé jinak: nezměnil se počet přidělovaných bodů, ale nové bylo dvojí přidělování bodů (národní poroty, poté diváci). Přesto měl průběh obdivuhodný šmrnc.

Postřeh 2:

Hlasování jednotlivých států probíhalo podobně jako kdysi, možná se za tu dobu změnily počty bodů. Nicméně poroty jednotlivých států, hlasujících v soutěži, určily jasného vítěze.

Počet přidělovaných bodů je stejný, jak uvedeno výše. A jedna oprava. Národní poroty neurčily jasného vítěze. Ten byl znám až po hlasování diváků, tedy po sečtení hlasů v obou hlasováních.

Postřeh 3:

Pak přišly na řadu hlasy diváků, což asi před padesáti lety nebylo, a hlasy diváků s pořadím pořádně zacvičily. Nakonec díky hlasům diváků vyhrála píseň zpěvačky Jamaly z Ukrajiny s názvem 1944.

Jak patrno, názor odborníků a vkus veřejnosti se může zásadním způsobem lišit. Známe to i z oblasti filmového umění. Nejednou se stalo, že na film vychválený kritiky „se nedalo koukat“ - a naopak. Otázka je, co filmaře zajímá víc. Taktéž i letos na ESC. Ne že by Australanka nebyla skvělá, ale vox populi … znáte to.

Postřeh 4:

Osobně se mi takové monstr soutěže nijak zvlášť nezamlouvají. A vůbec nechápu, proč se soutěž mající v názvu Eurosong přesouvá do jakési celosvětové akce od Číny, USA a Austrálie.

Eurosong se po mém soudu do žádné „celosvětové akce“ nepřesouvá. Austrálii nechme stranou, o té bude řeč níže. Pokud jde o Čínu a USA – to, že tyto lidnaté země ESC přenášejí je přece pro Evropu obrovské plus, nikoli minus. Je to fantastiké mediální „PR“ pro Starý kontinent, na které bychom měli být hrdi, neb jde o prestižní záležitost. Alespoň v tomto ohledu máme dobrý důvod být sebevědomými Evropany.

Postřeh poslední:

Závěr – opět se podařilo něco, co je tak typické pro Evropu posledních let. Show ve velkém střihu byla opět v područí politiky a je vlastně s podivem, že se to stále ještě jmenuje Eurosong – jen si vezměte první tři místa (Ukrajina, Austrálie, Rusko).

Výtku o područí politiky nechám stranou jako irelevantní, protože nevěřím, že by se tak obrovské množství hlasujících diváků mohlo jakkoli „politicky“ dohodnout (aby zvítězila Jamala). Kdyby se lidem Jamala nelíbila, SMS by jí neposílali (a Ukrajinci doma nemohli).

Pokud jde o první tři místa, jako by „neevropská“, proč tedy vlastně Eurosong, byť jde o název neoficiální. Takže ještě jednou: soutěž pořádá pro své členy EBU – Evropská vysílací unie. Těmi jsou jak rozhlasové a TV orgaizace evropských států, tak Turecka, Izraele, Jordánska a Libanonu a několika severoafrických států: Egypta, Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka. Samozřejmě také postsovětských zakavkazských republik Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Stejně tak Ruska a Ukrajiny. Kromě plnohodnotných členů má Evropská vysílací unie také přidružené členy, k nimž patří Austrálie (korporace ABC, Free TV a SBS). Do Stockholmu byla pozvána a ve Stockholmu úspěšně soutěžila. Je to problém? Věřím, že nikoli.

•

... Eurovize 1976. V tom roce jsem začal soutěž sledovat. V nizozemském Haagu zvítězila britská skupina Brotherhood of Man s písní "Save Your Kisses for Me"./Zdroj: Commons wikimedia.org.

... po 40 letech. Eurovize 2016 a šťastná Jamala./Zdroj: Facebook zpěvačky.