Obrácení Karla T.

Moudře, správně a pravdivě napsal Tomáš Vodvářka v diskusi pod mým článkem „ K útoku na Samana Rushdieho“ (13. 8.), že někteří „často dojdou k oné biblické vinici až v pět odpoledne“.  

Rozumím tomu ve smyslu „pozdě, ale přece“.

Jeden z lotrů na kříži budiž důkazem. Moc už toho nestihl – ani se nemohl dát pokřtít, ani nemohl být užitečným údem zanedlouho ustaveného prvního křesťanského sboru v Jeruzalémě. Stihl vlastně jedno, to podstatné – změnil smýšlení, uvěřil, že Ježíš je Boží Syn. V jeho případě to stačilo k tomu, aby ještě téhož dne stanul s Ježíšem v ráji. Byl zachráněn, spasen.

Poznámka T. Vodvářky se týkala mé poznámky zaměřené na našeho kolegu Karla Trčálka. Kdykoli si tento mimořádně literárně nadaný autor vezme na mušku osoby nebo hodnoty, který jsou jiným (včetně mě) svaté a k nimž chová nejvyšší úctu, zabolí to. Pociťuji smutek nad despektem k těmto hodnotám – a občas to dám najevo.

Připomenutí prosté skutečnosti, že různí lidé přijdou k biblické vinici v různých etapách svého života nemohlo nevyvolat v mém nitru jednu představu, jedno přání.

Kdyby se Karel Trčálek setkal na své cestě pozemskou poutí s Bohem, tak jako bezpočet lidí napříč staletími, kdyby se někdy přidal k tomuto zástupu, prožil znovuzrození a uvěřil, že Ježíš je i jeho osobním Spasitelem – pak bych ho i já, byť s ním mám nyní v duchovních tématech mnohou rozepři, musel (v dobrém smyslu toho slova) přijmout jako bratra v Kristu.

Neřešil bych k jaké denominaci se připojil, otázku křtu, způsobu přijímání Večeře Páně a spoustu jiných věcí. Pouze jsem si jist, že by zažil to, co známe jako pokání ve smyslu změny smýšlení. Taková proměna znamená, že už bychom nikdy v textech Karla Trčálka nenašli nic, co by uráželo Boha, Ježíše, Ducha svatého, křesťany.

Karel Trčálek by se změnil tak, jako Saul poté, co se stal Pavlem - a následně  jedním ze sloupů nově vzniklé křesťanské, tedy Kristovy církve.

Saul před svým obrácením křesťany nekompromisně a horlivě pronásledoval. Změna jeho jména byla vnějším symbolem daleko podstatnější změny vnitřní – z pronásledovatele se stal nejvýznamnějším apoštolem křesťanské církve. Byl osvobozen od nenávisti ke křesťanům. Není to úžasné?

Nebylo by úžasné, kdyby i Karel Trčálek prošel podobnou změnou, která by ho osvobodila od potřeby urážet Boha, Ježíše a Ducha svatého a zesměšňovat principy, na nichž stojí křesťanská víra, čímž působí křesťanům vnitřní zármutek?

Případným oponentům: Chováte-li hlubokou úctu ke svým rodičům, pak si upřímně odpovězte na otázku, zda by vám vadilo nebo nevadilo, kdyby je někdo systematicky, rafinovaně a přitom hrubě urážel, zesměšňoval a ponižoval. Jenom proto, že se mu prostě zachtělo je urážet, zesměšňovat a ponižovat.