O jednostrannosti

Bylo osvěžující přečíst si kultivovanou diskusi pod mým článkem na blogu iDNES „Prý píšu manipulativní blogy“ (21. 8.). Čtu v ní, že manipulativní, pokud jde o články o Izraeli, tedy nejsem, ale jednostranný, to ano.

Přiznávám: jsem jednostranný v rámci hodnocení Izraele a jednostranný budu. Jsou situace, kdy jinak ani nelze.

V neděli 21. srpna jsme si připomněli Sověty vedený vpád pěti armád zemí sdružených v tehdejším paktu Varšavská smlouva do Československa. To je jedna z těch situací, které mám na mysli. Lze být trochu  produbčekovský  a trochu  probrežněvovský? Až se mi zavlnil monitor, jak se mnozí čtenáři hnusem otřásli.

Pojďme hlouběji do minulosti. Bylo možné být v čase Mnichova 1938 trochu  probenešovský  a trochu prohitlerovský? Teď už mi monitor vibruje, znechucení čtenářů stoupá. A pak, za druhé světové války, bylo možné být dílem pro Spojence a dílem pro Osu?

Myslím, že odpověď je každému jasná.

Tím nemá být řečeno, že Spojenci si počínali bezchybně, že v jejich akcích nebylo co kritizovat. Ale každá takováto kritika ve vypjaté válečné době by znamenala jediné: vodu na mlýn nacistické propagandě, relativizaci nacistických megazločinů.

Nejinak se to má i s Izraelem. Netvrdím, že Izrael je prost jakýchkoli chyb, že je nekritizovatelný. Jsem ale přesvědčen o tom, že nelze být trochu proizraelský  a  trochu propalestinský  (přičemž termín „palestinský“ je nanejvýš problematický, ale to teď nechme stranou).

V diskusi pod zmíněným článkem mě zaujal a k této reakci inspiroval příspěvek pana Pavla Neuzila (Neužila?). V něm píše (pan Pavel nepoužívá diakritická znaménka):  „Staci si polozit otazku, udelal neco nekdy Izrael spatne a vy jste o tom napsal, ze to Izrael (cokoliv) udelal spatne?“

Netvrdím, že neudělal a pokud jsem o tom nepsal, pak ze stejného důvodu, který jsem uvedl výše: nepřátelé Izraele by toho okamžitě zneužili. Rozumějme: tito nepřátelé Izraele sami o těchto chybách se zvláštním požitkem informují a když se k nim přidá i „skalní sympatizant“ Izraele, vychýlí se jazýček vah výrazně v jeho (Izraele) neprospěch. Neboť nepřátelé Izraele nikdy nereferují o Izraeli pozitivně, ba předkládají jako negativní i to, co objektivně negativní není.

Modifikovaný biblický příměr: Nemá smysl akcentovat třísku v oku Izraele, mají-li palestinští Arabové v tom svém trám jako Brno. Nemohu být nápomocen k tomu, že prioritně se bude „řešit“ izraelská tříska, místo abychom se zabývali obludným palestinskoarabským trámem.

Pan Pavel dále klade několik pozoruhodných otázek, které uvedu v souhrnu pod sebe (pro lepší přehled) a v zájmu čtenářského komfortu je opatřím diakritikou:

A/ Jak byste třeba reagoval, pokud by Palestinci (teoreticky) napadali Izrael stejně jako Izrael napadá Palestinu?

B/ Třeba „cílené zabíjení“ politiků či vědců v arabských zemích, pokud by arabské země udělaly to samé Izraeli.

C/ Nebo třeba rozbombardování jaderného reaktoru v Izraeli.

D/ Nebo že by Sýrie začala létat nad Izraelem jako izraelská letadla létají nad Sýrií a sem tam něco vybombardovala. To by jste také tleskal? Asi ne, že?

Otázky takzvaně „na tělo“. Odpovím nejprve s použitím analogie s druhou světovou válkou, které snad každý rozumí a z níž by bylo fatální chybou se nepoučit.

Pokud by za války Spojenci cíleně likvidovali nacistické politiky, případně vědce, nota bene pracující na vývoji atomové zbraně, neměl bych s tím sebemenší problém a přesně tomu bych ochotně zatleskal. Sebemenší problém nemám s atentátem na Heydricha (s výhradou k technickému selhání při provedení akce) a říkám – škoda, že takových operací nebylo víc. Lituji nepovedeného atentátu na Hitlera v Rastenburgu v červenci 1944.

Tím jsem částečně naznačil odpověď na bod B. Izrael cíleně nelikviduje  politiky  arabských zemí, ale  teroristy, především jejich vůdce a velitele (viz poslední protiteroristickou operaci „Breaking Dawn v Pásmu Gazy). Pokud došlo k likvidaci vědců zapojených do íránského jaderného programu, je to v principu totéž jako hypotetická likvidace nacistických vědců pracujících pro Hitlera na vývoji atomové bomby. Snad není zapotřebí obšírně vysvětlovat důsledky, které by tenkrát mělo nikoli americké, ale německé prvenství v této oblasti.

Je třeba mít na nzřeteli,  že Izrael je stále svým způsobem ve válce. Mírovou smlouvu má, pokud jde o přímé sousedy, pouze s Egyptem a Jordánskem. Na jeho hranicích působí teroristické organizace usilující o jeho zničení. Hamas a Palestinský islámský džihád v Pásmu Gazy, Hamas zde dokonce vládne, Hizballáh na jihu Libanonu s přesahem do Sýrie, kde je podporován Íránem, který je nejzavilejším nepřítelem Izraele. Nejvyšší íránští představitelé soustavně vyhrožují Izraeli zničením (vymazání z mapy regionu, operační vyjmutí rakovinového nádoru apod.) a současně mají nukleární ambice: usilují o vlastní jadernou zbraň a mimoto vyrábějí rakety s doletem do Izraele (a samozřejmě i jinam).

To ale není vše: semeniště teroru nacházíme také v historickém regionu Judeje a Samaří, dnes nazývaném Západní břeh, kde byla v souladu s mírovými ujednáními z Oslo ustavena Palestinskoarabská národní správa – a pozor: teprve poté, co se reprezentant palestinských Arabů Jásir Arafat, šéf organizace PLO, před celým světem zavázal, že se zříká terorismu. Sliby chyby. Arafatův nástupce Abbás hraje dvojí hru. Na jedné straně vystupuje proti terorismu, současně ale vyplácí zatčeným teroristů nebo jejich rodinám tučné renty za zabití každého Izraelce.

Izrael je tedy v částečném obležení (s výjimkou egyptské a jordánské strany) svými nejzavilejšími nepřáteli a vzhledem ke svém teritoriální velikosti musí jednat mimořádně obezřetně, akceschopně a často i preventivně. Každá chyba, každé zaváhání, každá slabost by se mu krutě vymstila.

K bodu A. (Jak byste třeba reagoval, pokud by Palestinciteoreticky napadali Izrael stejně jako Izrael napadá Palestinu?) Nikoli teoreticky, ale prakticky Izrael napadají. Což nelétají z Pásma Gazy rakety na Izrael? Přes tisíc docela nedávno a na čtyři tisíce během protiizraelské agrese vedené z Pásma Gazy v loňském roce? Což palestinští Arabové neútočí na Izraelce v rámci teroru (jehož strůjci jsou vládou samosprávy v Ramalláhu dobře zaplaceni)? A co jsem dělal já? Přesně to, co je mi dnes vyčítáno: postavil jsem se jednostranně po bok Izraele.

K bodu C. (Nebo třeba rozbombardování jaderného reaktoru v Izraeli. ) Totéž, o čem jsem psal v souvislosti s jaderným programem Německa za války. Saddám Husajn patřil k nejzavilejším nepřátelům Izraele, diktátor s jadernými ambicemi. Nebylo jiné cesty než jeho nukleární zařízení Osirak v zárodku zlikvidovat. To se jako prozíravé ukázalo o deset let později, když Saddám v rámci První války v Zálivu zaútočil raketami na Izraeli. Díky zničení Osiraku žádná nálož nebyla jaderná. (Zajímavost: Když byl David Ivri izraelským velvyslancem v USA, poslal mu tehdejší viceprezident Dick Cheney satelitní snímek zničeného reaktoru Osira s uznáním: Díky, že jste nám v Zálivu usnadnili práci. Ivri byl šéfem izraelského letectva v době útoku na Osirak, Cheney ministrem obrany v čase Pevní války v Zálivu.)

Pokud jde o ono rozbombardování jaderného reaktoru v Izraeli, není k tomu sebemenší důvod. Izrael nikomu nevyhrožuje, nikoho neohrožuje a od svého vzniku se systematicky brání útokům a výhrůžkám nepřátel, kteří se nemohou smířit s jeho existencí. Ty muslimské země, které se naopak s jeho existencí smířily, z toho mají mnohostranný užitek.

K bodu D/ (Nebo že by Sýrie začala létat nad Izraelem jako izraelská letadla létají nad Sýrií a sem tam něco vybombardovala.) Nechci zde lacině žertovat se stylu ať si to zkusí. Věc je vážná a stojí jinak. Pokud syrský režim toleruje, možná lépe vítá na svém území síly, které Izrael vnímá jako existenční hrozbu, nemá izraelská strana jinou možnost než vojensky reagovat. Pasivně čekat by byla pošetilost – a mohlo by se také krutě vymstít (viz chyby před jomkipurskou válkou 1973).

K tomu obecnější úvaha. Židé se za druhé světové války chovali většinově pasivně a šli s prominutím jako ovce do plynu. Zahynulo jich šest milionů. Něco takového se nesmí a nebude opakovat. Jeden holocaust je věčným mementem. Židovský národ získal s požehnáním mezinárodního společenství svůj stát – a ten bude bránit, jinou možnost prostě nemá.

Připomeňme srpen 1968. Byli jsme vojensky pasivní – a s demoralizujícími následky tohoto postoje se vyrovnáváme dodnes. V čase Mnichova 1938 jsme také sklonili hlavu – a jak to dopadlo. Ztratili jsme všechno a svobodu za nás z drtivé většiny museli vybojovat jiní. Jistě – přispěli jsme ke společnému boji, ale jeho hlavní tíhu nesli jiní.

Ne, nestavím věc tak, jestli jsme měli v roce 1938 a 1968 bojovat či nikoli, jestli jsme se v roce 1948 měli víc bránit komunistickému zlu. Historii nelze vrátit, ale je nutné se z ní poučit. Židé se poučili a jejich moderní stát je ukázkou toho, jak si má při jeho obraně sebevědomý národ počínat. Jistě – stojí ho to pot, krev i slzy, ale výsledek se dostavil: Stát Izrael stále existuje.

Z důvodů výše uvedených jsem jednostranně proizraelský. Kdybych byl starší a prožil druhou světovou válku v dospělém věku, jsem si jist, že bych byl prospojenecký. Jednostranně prospojenecký.