Nestává se zase tak často (II)

… aby ve Spojených arabských emirátech zněla při mezinárodních sportovních akcích izraelská hymna Hatikva (v případě, že Izraelci vyhrají zlato). Do roku 2017 to bylo dokonce zakázané.

Jak zakázané? Jako bych slyšel Bolka Polívku ve filmu Dědictví.

Ale ano. Izraelci museli v Emirátech soutěžit „na zapřenou“: pod vlajkou příslušné mezinárodní federace a v případě zisku zlata bez práva na vztyčení vlajky a hraní hymny.

Měli na výběr. Buď se příslušného sportovního klání v Emirátech vzdát, nebo se zúčastnit – a nechat se ponižovat.

Abychom tomu lépe porozuměli, prosím fandy českého sportu, aby se zamysleli nad následující podmínkou:

• Lukáš Krpálek se bude moci zúčastnit judistického grandslamu v Abú Zabí, ale česká výprava musí souhlasit s tím, že Lukáš bude soutěžit se symboly Mezinárodní judistické federace (IJF) na kimonu a pokud získá zlatou medaili, místo české vlajky a hymny Kde domov můj bude vztyčena vlajka IJF a hrána hymna IJF.

Z politických důvodů.

Připadá vám to absurdní? Absurdní to je, současně to ale byla v Emirátech realita. V roce 2017 na grandslamu v Abú Zabí zvítězil v kategorii do 66 kg izraelský judista Tal Flicker. Místo izraelské vlajky byla vztyčena vlajka IJF (foto  ZDE). A místo izraelské národní hymny Hatikvy byla hrána hymna IJF. Hatikvu si mohl Flicker nanejvýš pobrukovat sám pro sebe.

Změna nastala o rok později. Díky úsilí vedení IJF se podařilo dosáhnout toho, co by mělo být naprosto normální a samozřejmé. Izraelci mohli poprvé na judistickém grandslamu v Emirátech používat symboly své země (označení ISRAEL nebo ISR a malou vlajku na kimonu – foto  ZDE). A poprvé byla také několikrát vztyčena izraelská vlajka a- poprvé hrána Hatikva. Dokonce dvakrát: Sagi Muki byl nejlepší v kategorii do 81 kg a o den později vyhrál Peter Palčik kategorii do 100 kg.

Vedle toho získal Izrael tři bronzové medaile. Vybojovali je Šmailov (66 kg), Cohenová (52 kg) a Nelsonová Levyová (57 kg - opět s vlaječkou, foto  ZDE).

Byla to přelomová, doslova historická chvíle. Sagi Muki po ceremoniálu, jak ho citoval Times of Israel: “It was a moment I will never forget.” (Byl to okamžik, na který nikdy nezapomenu.) A na grandslamu přítomná (foto  ZDE) izraelská ministyně sportu Miri Regevová: “It is a dream come true.” (Je to splněný sen.)

Přelomovým dnem byla neděle 28. října 2018. Pro české přátele Izraele snadné k zapamatování.

Rok se s rokem sešel a v Abú Zabí zněla opět Hatikva. Letos, nikoli na judistickém grandslamu, ale na světovém šampionátu v ju-jitsu bojovníků do 18 a 21 let. Zasloužil se o to Alon Leviev v kategorii do 55 kg disciplíny Ne-waza (boj na zemi), novopečený mistr světa.

Na stejném šampionátu se hrála také česká hymna. Mistryní světa v kategorii do 21 let a váhové skupině do 57 kg v disciplíně Ne-waza se stala Aneta Pokorná (foto  ZDE). Na svém Facebooku k tomu napsala:

• Asi ten nejkrásnější pocit, který můžete ve sportovním životě zažít (když nepočítám olympiádu), a tím je: česká hymna a vy na nejvyšším stupínku. Stala jsem se mistryní světa v ju-jitsu v disciplíně Ne-waza U21 do 57 kg pro rok 2019!

Zasloužená radost.

Jeden rozdíl tu ale je. Kdyby kdokoli z Čechů (myšleno i Češek) vyhrál v Emirátech jakékoli sportovní klání, hymna Kde domov můj by se tam hrála bez problémů kdykoli v minulosti, stejně jako letos. Na rozdíl od hymny izraelské: ta se v Emirátech smí hrát na počest zlatých medailistů židovského státu až od loňska.

Alespoň v tomto ohledu se náš zvrácený svět mění k lepšímu.