Něco málo k volbám

Měl bych se radovat. Zvítězila formace, které jsem dal svůj hlas*. Ne vždy tomu tak v minulosti bylo. Přesto jsem šampaňské neotevřel. Na bujaré oslavy není čas. Na to je současná situace v zemi příliš vážná.

A budoucí vládu čeká spousta práce.

Třebaže její zformování by měla být podle standardních pravidel demokracie a volebních výsledků relativně snadná a rychlá záležitost, není vůbec jisté, že tomu tak opravdu bude. Po nás voličích, kteří rozdali karty, vstupuje do hry prezident. Popravdě: není vůbec jasné, čeho se můžeme nadít, co můžeme očekávat. Čeká nás několikaměsíční politické představení s názvem „Na hraně ústavy“?

Už jen to, že si tím nemůžeme být jisti je důvodem, proč nechat láhev šampaňského tam, kde je. (V mém případě v nejbližším supermarketu).

Blízká povolební budoucnost je plná obav a otazníků. Ale třeba se mýlím a prezident se zachová tak, jak by z logiky volebního výsledku měl.

Byly tyto volby přelomové? Patrně ve více ohledech, zmíním jen jeden. Poprvé od prvních polistopadových voleb (1990) nebudou v našem parlamentu zastoupeni komunisté. Podíváme-li se do statistiky Poslanecké sněmovny za dobu existence samostatné ČR, zjistíme, že KSČM měla počet poslanců mezi jednačtyřiceti (2002) a patnácti (2017). Letos: nula.

Asi jsem nebyl jediný, kdo s přáteli vedl během polistopadového období debaty na ne zcela jednoznačné téma, zda komunistickou stranu zakázat či nikoli. Nechci tuto komplikovanou otázku otevírat, jen bych připomněl jeden z argumentů: že odchod komunistů do politické bezvýznamnosti je generační záležitost.

Jsme nyní něčeho takového svědky? Pokud ano, můžeme si úlevně povzdechnout: pozdě, ale přece. Trvalo to dvaatřicet let. Ani tento mezník není na plnění číší. Vnímám to tak, že jsme z polistopadového vývoje poněkud unaveni a absenci komunistů v Poslanecké sněmovně bereme bez emocí na vědomí.

Spolu s KSČM odchází z dolní komory i sociální demokracie. Může si za to sama, přesto – byť jsem pravicový volič, který ČSSD nikdy nedal hlas – mi je této ztráty líto. Málo platné, jde o standardní demokratickou stranu s dlouhou tradicí – a já jsem stoupencem standardní parlamentní demokracie, jejímž základem je politické soupeření standardních politických stran.

Věřím, že ČSSD se do příštích voleb obrodí a do sněmovny vrátí. Totéž ovšem nepřeji KSČM a doufám, že se jí to nepodaří, zejména s ohledem na to, že v řadách totálně poražené partaje slyšíme výzvy o návratu k radikálně levicové politice.

Volbami nic nekončí, ale naopak začíná. Velké politické představení, jehož délku ani průběh neznáme. Možná až někdy mnohem později – s důrazem na příslovce možná – bude důvod odšpuntovat šumivý demi sec.

* Jako realisticky uvažují pravicový volič jsem nemohl jinak – neměl jsem na výběr.