Natan Šaransky: Maják rozumu v moři emocí

Bývalého sovětského disidenta a vězně tamního režimu Anatolije Ščaranského (po příchodu do Izraele Natana Šaranského) jsem vždy vnímal jako morální ikonu. V kritických chvílích Izraele mě zajímal právě jeho názor.

Nejinak je tomu i dnes, kdy země prochází dramatickým vnitřním zápasem o zásadní reformu soudního systému. Souběžně jsme svědky neutuchajícího teroru Arabů proti Židům a nově také pogromu židovských osadníků v Samaří proti Arabům. Izrael je ve varu.

Nebudu se v tomto článku zabývat terorem, ale pouze názory Šaranského na dění kolem soudní reformy. A to nikterak obsáhle – jako realista jsem si vědom toho, že průměrného českého čtenáře tato problematika zase tolik nezajímá, má jiné priority: valorizaci důchodů, drahotu atp. (Důkazem toho, že se nemýlím budiž nízká čtenost tohoto článku a minimální počet diskusních příspěvků.) Z obsáhlého rozhovoru se Šaranskym, který publikoval portál The Times of Israel („Sharansky: No, Israel is not becoming Russia, but we need broad consensus on reforms/28. 2. 2023) vybírám to nejpodstatnější.

Vytknuto před závorku: člověka vždycky potěší, když osoba v roli morálního etalonu má v zásadních tématech stejné názory jako její stoupenec. Platí to i zde.

Klíčová otázka: Směřuje Izrael kvůli soudní reformě (která má významným způsobem omezit práva Nejvyššího soudu jako jediné ústavní pojistky v Izraeli – LS) ke krizi demokracie, nebo jde o posílení izraelské demokracie, jak tvrdí koalice?

Šaransky říká, že nesouhlasí ani s jedním, ani s druhým. Odmítá tvrzení, že se Izrael stává „druhým Ruskem“, diktaturou – nic takového opravdu nehrozí. Na druhou stranu je velmi znepokojen postoji obou stran. Vláda říká: vyhráli jsme volby (a proto si myslí, že si může dělat co chce); druhá strana zase nechce vstoupit do dialogu a myslí si, že navrhovanou podobu reformy může zrušit demonstracemi a proklamacemi, že se Izrael stane diktaturou a mobilizací veřejnosti, přičemž opozice nechce vstoupit ani do dílčího jednání o tom či onom paragrafu, protože by to znamenalo, že s reformou jako takovou principiálně souhlasí, což ona odmítá.

Začarovaný kruh?  Zvonka to tak naozaj vyzerá…

Šaransky říká, že to, co ho v návrhu reformy vážně znepokojuje je možnost, že by 61 zákonodárců Knesetu (izraelského 120členného parlamentu) mohlo přehlasovat verdikt Nejvyššího soudu týkající se zrušení nějakého zákona (pokud ten by se Nejvyššímu soudu jevil jako neústavní – LS). „Pokud tomu dobře rozumím,“ dodává Šaransky, „mohl by Kneset zrušit (doslova „vymazat“ – erase) jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu.

K tomu vysvětluje: „Tvrzení, že Kneset je důležitější než soud, jelikož byl zvolen, je prostě směšné – protože demokracie znamená jak vládu většiny, tak i to, že existují individuální práva, která žádná většina nemůže odebrat. Jsou to soudci, kdo musí být schopen zaručit ochranu lidských práv. Pokud jde o politické dohody, politiku státu, hospodářskou a další politiku, je odpovědný Kneset. Proto se domnívám, že v otázce lidských práv musí mít poslední slovo soudci a v otázkách politiky by poslední slovo měl mít Kneset.“

Jinými slovy: „Debata by neměla být vedena o tom, zda potřebujete 61 poslanců nebo 65 (k přehlasování Nejvyššího soudu). Musí být vyřešeno, které záležitosti vyžadují, aby poslední slovo měl Kneset, a které, aby poslední slovo měl soud.“

Pokud jde o volbu soudců, což je také předmětem reformy, Šaransky plně souhlasí s tím, že soudci by neměli (v příslušné komisi pro výběr soudců – LS) mít právo veta; to by ale neměla mít ani vláda. Toto jsou body, o nichž by se mělo vyjednávat. Šaransky znovu trpce konstatoval, že ho znepokojuje nedostatek ochoty vést dialog, a to na obou stranách. V této souvislosti připomněl, že nabídka k rozhovorům předložená prezidentem Herzogem „je velmi pozitivní a velmi dobrá“, přesto ani jedna strana nebyla připravena ji podpořit (myšleno prakticky, nikoli slovně – LS).

V další části interview Šaransky vyjádřil další výhrady k oběma stranám. K vládě: „Nelíbí se mi, jak to Levin (ministr spravedlnosti – LS) a Rothman (šéf příslušného výboru v Knesetu - LS) dělají. Koalice se chová, jako by měla na provedení všech změn pouhé dva týdny. Bez seriózního dialogu ve výborech a veřejně nesmí být tak důležité zákony přijaty.“ K opozici: „Je pravda, že vláda a Levin rozhodně nejsou připraveni o tom vyjednávat. Ale Levin řekl, že je připraven se okamžitě setkat s Gantzem a Lapidem (lídři hlavních opozičních stran - LS). A oni řekli ne. Místo toho měli říci: Zastavte legislativní proces ve věci paragrafu „61“ (možnost přehlasovat Nejvyšší soud 61 poslanci – LS) a my budeme souhlasit s tím, že soudci by neměli mít právo veta v komisi pro jejich výběr. Pokud toto předloží jako bod k jednání a vláda odmítne, jejich pozice bude mnohem silnější. Ale od okamžiku, kdy tento proces (soudní reforma – LS) začal, opozice řekla: Nejprve musíte souhlasit s tím, že celý balíček není dobrý a proces zastavit, a teprve pak začneme vyjednávat.“

Opozici Šaransky též vyčítá, že podle něj nevyvinula ani minimální úsilí k tomu, aby vyvolala seriózní jednání. Což neznamená překřikovat se v parlamentním výboru (pro ústavu, právo a justici, kde je reforma projednávána – LS), ale pokud výbor na oponentní návrhy neslyší, má opozice své postoje předložit veřejnosti s tím, že je ochotna v některých aspektech slevit a za to požaduje něco jiného – aby bylo zahájeno skutečné vyjednávání. Avšak ve výboru bylo jednou političkou*) řečeno, že dává přednost organizování demonstrací místo toho, aby byly předloženy konkrétní body k vyjednávání, protože zrušena musí být celá reforma a to nastane, až bude v ulicích milion lidí. „Nevěřím, že toto je moudrý postoj,“ dodává Šaransky.

*) Pozn. LS: Šaransky sice nikoho nejmenoval, ale The Times of Israel naznačily, že se jedná o „šéfku jedné levicové strany“. Taková je ovšem v Knesetu pouze jedna – předsedkyně labouristů Merav Michaeliová.

Šaransky dále uvedl své dva příklady ilustrující nebezpečí, kdyby byl Kneset bez soudní (ve smyslu ústavní) kontroly. 1.) Pakliže tato koalice rozhodne, že každý, kdo podporuje BDS (nenávistné antiizraelské hnutí usilující o bojkot židovského státu; jeho významným sympatizantem je muzikant Roger Waters – LS) nebude mít volební právo. 2.) Pokud by se dostala k moci levice, mohla by zbavit volebního práva každého, kde žije v Judeji a Samaří (v osadách na Západním břehu – LS). Šaranského závěr: „Nemůžete tedy nechat pravicový Kneset nebo levicový Kneset přijímat legistativu, která omezuje práva lidí s odlišnými názory. Bez vyjednávání to ale nevyřešíte.“

Vyjednávání, dialog, kompromis – přesně to tvoří alfu a omegu (v hebrejské abecedě alef a tav) Šaranského odpovědí, jeho vyjádření.

Před závěrem několik Šaranského citátů z rozhovoru:

•  Mám obavy, že se z nás stává diktatura jako Sovětský svaz nebo dnes Putinovo Rusko? Ne.

•  Znepokojuje mě skutečnost, že tak důležitá legislativa se dělá rychle, brutálně? Ano.
•  Skutečným problémem je, že zatím žádná jednání nezačala. Za to může především vláda, ale ani opozice nedělá alespoň minimum, aby ukázala, že je připravena na kompromis, na vyjednávání.
•  Drtivá většina Izraelců koneckonců souhlasí s tím, že reforma musí být provedena. Téměř po celou dobu, co jsem v Izraeli (od roku 1986 – LS) , jsem to slyšel zprava i zleva.
•  Ale skutečnost, že se tak důležitá reforma prosazuje bez jakýchkoli jednání, je alarmující. Ptám se některých lidí, kteří mě zastavují na ulici, co přesně požadujete? Jen velmi málo lidí říká, že požadují vyjednávání. Lidé říkají - žádáme, aby tento návrh soudní reformy zrušen.
•  Souhlasím, že tento návrh byl předložen velmi brutálním, agresivním způsobem. Souhlasím ale i s tím, že na to měli (koalice – LS) technicky vzato právo. Způsob, jak se proti tomu postavit, je vyjednávat.

Závěr nicméně vyznívá pozoruhodně. Na otázku, jestli se neobává, že po případném schválení reformy podle původního návrhu bude z Izraele jiná země se silně podkopanou demokracií, Šaransky reaguje:

Věřím, že bychom stále měli prostředky k boji, nápravě a odčinění chyb, které žádná diktatura nemá. A to je důvod, proč závěr, že pokud reforma projde, přestaneme být demokracií, je mylný. Demokracií být nepřestaneme. Ale ano, budeme muset mnohem tvrději bojovat, abychom obnovili rovnováhu mezi soudem a Knesetem.

Slova naděje.