Na okraj první tiskové konference Tálibánu

Ještě mám slepená ústa od medu, který mi kolem nich namazal Zabíhulláh Mudžáhid. Takto mluvčí Talibanu. Poněkud mi jeho vystoupení na úterní (17/8) TK připomnělo slova ze známého vtipu: „Vsdejte se, nyc se fam nestane.“

V trojím slibu „nikdo z hnutí vám neublíží, nikdo nebude klepat na vaše dveře, nikdo vás nebude vyslýchat“ bych věřil jen tomu prostřednímu. Fanatici ve službách nových vládců vskutku nebudou klepat na dveře – vtrhnou tam, kam si zamanou bez klepání. Jednoduše rozrazí dveře.

To ostatní je lež. Budou lidem ubližovat, budou je vyslýchat. Zprávy z míst, která obsadil Taliban předtím, než vstoupil do Kábulu, hovoří o něčem jiném. A nejsou to nějaké nepodložené zkazky (pardon: fake news). Jinak by šéf OSN Guterres na zasedání Rady bezpečnosti, které bylo svoláno kvůli situaci v Afghánistánu, sotva mohl říci, že obdržel hrůzné zprávy o tvrdých omezeních lidských práv v celé zemi. „Zejména mě znepokojují zprávy o narůstajícím porušování lidských práv vůči ženám a dívkám v Afghánistánu.“

Mluvčí Tálibánu na téma žen a jejich práv řekl, že budou mít svá práva a budou se moci zapojit do vzdělávání, zdravotnictví a dalších oblastí života, ovšem v rámci islámského práva šaría.

Tedy princip obsažený ve rčení o rozdílu mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Přesně tak se od sebe liší práva garantovaná ženám v civilizovaném světě a „práva“ žen v rámci islámského systému zvaném šaría.

Shodou okolností ve stejný den, kdy mluvčí Mudžáhid hovořil na tiskové konferenci, vyšel na serveru The Times of Israel článek „Afghanistan’s female soccer players call for help amid Taliban takeover“.

Tématem jsou hráčky ženské fotbalové reprezentace Afghánistánu a především - Khalida Popalová, spoluzakladatelka a někdejší členka a kapitánka národního výběru tamního ženského fotbalu. Popalová žije v dánském exilu, s fotbalistkami v zemi nyní obsazené Tálibánem je ovšem v telefonním a SMS spojení a to, co od nich slyší je úzkost, strach o holý život a zoufalé prosby o pomoc. Co jim ale může poradit? Aby odešly ze svých domovů a uprchly od sousedů, kteří je znají jako průkopnice ženského fotbalu v islámské zemi, a aby se pokusily vymazat svoji dosavadní historii a zejména důkazy o svých aktivitách proti Tálibánu (myšleno je i pouhé veřejné vystoupení v době, kdy v zemi panovaly o něco normálnější poměry).

„Vyzvala jsem je, aby zrušily kanály na sociálních sítích, odstranily fotografie, utekly a schovaly se,“ řekla Popalová agentuře AP. Přiznala, že jí to trhá srdce, protože léta se snažila o opak: usilovala o to, aby se fotbalistky samy zviditelňovaly. A teď stejným ženám v Afghánistánu radí, aby mlčely a zmizely. Proč? „Jejich životy jsou v ohrožení,“ dodává trpce.

Sama dobře ví, o čem mluví.

Narodila se v Kábulu v roce 1987. Když Tálibán ovládl Afghánistán poprvé (1996), utekla s rodiči do Pákistánu. Vrátila se po zahájení operace Trvalá svoboda (2001). Pod ochranou spojeneckých sil měla pocit optimismu, zejména pokud jde o prosazování práv žen. Spolu s dalšími ženami a dívkami se začala věnovat kopané; tento sport v dívčím podání chápaly jako prostředek k posílení svého postavení v afghánské společnosti.

Sama Popalová se stala součástí prvního ženského reprezentačního týmu v Afghánistánu. „Byly jsme hrdé na to, že nosíme dres. Byl to ten nejkrásnější, nejlepší pocit vůbec.“ Tenkrát vyzývala své spoluhráčky, aby se vyjadřovaly na sociálních sítích; bylo to v době, kdy Taliban usiloval o opětovné dobytí země a návrat ztracených pozic. Popalová přiznává: „Nazvala jsem Tálibán naším nepřítelem.“

Byla citována v národní televizi. Výhrůžky smrtí na sebe nenechaly dlouho čekat. Aktivně hrát přestala v roce 2011 a zaměřila se na práci v Afghánské fotbalové federaci. Hrozby ale neustávaly, a tak se v témže roce rozhodla odejít do emigrace – podruhé ve svém životě. Po jistých peripetiích (emigrace není procházka růžovou zahradou) zakotvila v Dánsku.

S hráčkami je ale ve spojení, jak již zmíněno. Říká: „Pláčou. Stále pláčou a jsou smutné. Jsou jako zoufalci. Mají tolik otázek. To, co se jim stalo, není fér. Skrývají se. Většina odešla ze svých domovů za příbuznými a ukryla se, protože jejich sousedé vědí, že jsou fotbalistky. Sedí a bojí se. Taliban je všude. Jeho lidé chodí okolo a vyvolávají strach.“ Popalová uzavírá: „Bylo velmi bolestivé být svědkem toho, jak vláda kapitulovala. Ty ženy (fotbalistky - LS) ztratily naději.“

A to je jeden z důsledků aktuálního vývoje v té zemi: ztráta naděje, o níž se říká, že umírá poslední. Ty mladé ženy chtějí hrát fotbal. Umožní jim to nový režim islámských fanatiků, anebo jim fotbal zakáže s odůvodněním, že není v souladu s islámským právem? To zatím nikdo neví.

Brzy bychom se to ale měli dozvědět. V září 2021 je na programu kvalifikace pro mistrovství Asie žen, které se bude konat v roce 2022 v Indii. Afghánské reprezentantky jsou nalosovány do „tádžické“ skupiny B, kde jejich soupeřkami mají být hráčky domácího Tádžikistánu, Vietnamu a Malediv. Bude zajímavé sledovat, pokud do kvalifikace fatálně nezasáhne covid, jak se k účasti afghánských fotbalistek postaví tálibánští vládci. To, nikoli proklamace na tiskové konferenci, bude směrodatné pro hodnocení charakteru nově vyhlášeného islámského emirátu v Afghánistánu.

Afghánské fotbalistky se poprvé představily na velkém regionálním šampionátu v roce 2010. Bylo to mistrovství jižní Asie hrané v Bangladéši. Afghánky tehdy skončily poslední ve skupině a byly z bojů v nadstavbě vyřazeny. Stejná situace se opakovala v letech 2014 v Pákistánu a 2016 v Indii.

Výrazného úspěchu dosáhly Afghánky na tomto jihoasijském regionálním mistrovství v roce 2012 na Srí Lance. Skončily druhé ve skupině a postoupily do semifinále, v němž prohrály s Indií.

V důsledku reorganizace asijského regionálního fotbalu hrají afghánské reprezentantky středoasijský šampionát. Poprvé (a zatím naposledy) se na něm představily v roce 2018 v Uzbekistánu – a skončily poslední ve skupině (byla jen jedna, play off se nehrálo).

V jejich případě nejde ovšem o výsledky, ocenění zaslouží za jakékoliv umístění – už jen kvůli tomu, v jakých podmínkách a v jaké společenské atmosféře musely hrát. Budou mít tu možnost i po 15. srpnu, kdy Tálibán vytvořil v Afghánistánu z islámské republiky islámský emirát?

•

FOTOODKAZ

Být v rigidní muslimské zemi ženou a hrát fotbal není žádný med (pokud je tato aktivita povolena). Svědčí o tom i dres, který jsou hráčky nuceny používat./ZDE  – vpravo fotbalistka v islámském dresu, vlevo Khalida Popalová.