Na okraj letecké tragédie na Ukrajině

• Každý z nás, kdo létá, je ze čtvrteční události zděšen. Známe důvěrně prostředí a atmosféru na palubách dopravních letadel, téměř nazpaměť bezpečnostní instrukce a ani v nejčernějším snu si nedovedeme představit hrůzu, kterou prožili cestující na lince MH0017.

Útoky na civilní letadla, zejména během letu, jsou vnímány jako projev soudobého barbarství. Byť příčiny těchto incidentů mohou být různé. Ne vždy jsou piloti bez viny.

Vrcholem barbarství ovšem je, když ozbrojené složky zasáhnou letadlo, to nouzově přistane, část pasažérů se zachrání a útočníci je pak postříleji na zemi. Přesně to se stalo během občanské války v Rhodesii v září 1978.

Letadlo Vickers Viscount společnosti Air Rhodesia bylo po startu od Viktoriiných vodopádů zasaženou střelou vypálenou partyzány ze Zimbabwské lidové revoluční armády. Při nouzovém přistání se z počtu lidí na palubě 52+4 osmnáct zachránilo, ovšem partyzáni (dnes bychom řekli teroristé) jich po příchodu na místo ještě deset povraždili.

Případ, kdy spoluodpovědnost za smrt cestujících padla na kapitána, je z února 1973. Tehdy se stroj Libyských arabských aerolinií Boeing 727 na trase Tripolis – Káhira dostal vlivem nepříznivého počasí nad Sinajský poloostrov, který byl pod vojenskou a leteckou kontrolou Izraele. Dlužno dodat, že mezi Egyptem a Izraelem panoval válečný stav. Protože boeing pokračoval směrem k izraelskému území, vzlétly proti němu dva Phantomy F4 izraelského Leteckého sboru a pokusily se o to, co je v dané situaci naprosto běžné: vyzvaly letoun, který se ocitl v extrémně citlivé vojenské oblasti, aby následoval stíhací stroje, které ho dovedou na přistání (na základně Rafidim, dnes Bir Girfgafa, východně od Kanálu). Kapitán ovšem tyto opakované výzvy záměrně ignoroval (což potvrdil přeživší kopilot) a izraelskému letectvu nezbylo nic jiného než letadlo s ohledem na vlastní bezpečnost sestřelit. (Jak se po letech ukázalo během útoku na Dvojčata, může i civilní letadlo představovat zásadní bezpečnostní hrozbu; Izrael musel s něčím takovým s ohledem na situaci v oblasti a tamní geografické poměry počítat už tenkrát.)

Toto jsou dva příběhy, každý z opačného pólu, v každém případě příběhy tragické a pro nevinné cestující krutě osudové. Ve čtvrtek 17/7 k nim přibyl případ další – a my samozřejmě čekáme, na důvěryhodné informace o tom, kdo za děsivým koncem letu MH0017 stojí.

Variant je několik, jedna je více pravděpodobná, další méně. Osobně sázím na trpělivost a věřím, že pravda vyjde dříve či později na povrch. Pak teprve budeme moci vynášet definitivní soudy, stanoviska a komentáře.

Mezitím můžeme uvažovat o „věcech okolo“. Třeba o tom, a často se to v internetových diskusích objevuje, proč nebyl nad evidentně vojenskou oblastí vyhlášen zákaz civilního provozu, nebo alespoň tzv. Dangerous Area, a proč se muselo čekat až na tuto tragédii. Tak trochu příznačné je, že všechny letecké společnosti nám během letu opakovaně připomínají, že prioritou priorit je bezpečnost cestujících, instrukce zajišťující tuto bezpečnost mají rozpracované do nejmenšího detailu (víme, co dělat s obuví během nouzového přistání na vodu apod.), ale bez váhání pošlou své stroje nad vojensky exponovanou oblast. Je to stejně absurdní, jako kdyby letadla mířící do Izraele šla na přiblížení k Ben Gurionovu letišti u Tel Avivu od Pásma Gazy. Odůvodnění, že nikdo nepočítal s tím, že v letové hladině FL 348 (10,6 km) by mohlo být civilní letadlo sestřeleno se ukázalo jako mylné.

Druhá věc: zodpovědnost Ukrajiny. Prezident Putin řekl, že za sestřelení může Ukrajina, neboť se to stalo nad jejím územím. Vladimír Vladimírovič zřejmě touží po anticeně Pokrytec roku. Všichni víme, co se na východě Ukrajiny děje, všichni víme, koho Moskva přinejmenším na zapřenou podporuje, všichni víme, že sestřelit letadlo mohla teoreticky každá ze tří stran – přesunout proto za daného stavu věcí zopovědnost pouze na Ukrajinu je stejně falešné jako kdybychom tvrdili, že za smrt tří izraelských středoškoláků, unesených nedávno arabskými teroristy, může Izrael, protože k činu došlo mimo území Palestinskoarabské autonomie.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na jiné Putinovo vyjádření – ze začátku letošního března, kdy svět ujišťoval, že Ruská federace nechce připojit Krym a že na Krymu žádní ruští vojáci (mimo těch, kteří jsou na základnách již z dřívějška) nepůsobí, aby pak udělal a přiznal pravý opak.

Protože Rusko a jeho prezident mají v českém politickém a zejména internetovém mediálním prostoru nikoli nepodstaný okruh sympatizantů, kladu otázku „do pléna“: Vy Vladimíru V. Putinovi  věříte? A věřili jste mu i na začátku března to, co pronesl o Krymu a ruských vojácích tamtéž? Pak jste mu ale věřili lež, neboť 17/4 v televizi řekl:

Za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci, kteří jednali velmi rozumně, ale rozhodně a profesionálně.

To jsme samozřejmě všichni věděli. Proč ale říkal na začátku března něco jiného? K otázce, že na Krymu jsou ruští vojáci v uniformách bez označení, pravil doslova:

Nepůsobí tam. Je mnoho uniforem, které vypadají podobně.

Tehdy lhal. A dnes?

Soudí-li Vladimír Vladimírovič Putin, že za tragédii malajsijského stroje nese odpovědnost Ukrajina, pak já mohu soudit, že za ni je morálně odpovědný on. Kdyby si nezahrával s krymským ohněm, kdyby neanektoval část svrchovaného státu, kdyby vojensky či „jenom“ morálně nepodporoval a nepodněcoval proruské separatisty na poloostrově a na východě Ukrajiny, byl by dnes boeing na lince MH0017 v cíli a tři stovky nevinných by se nestaly obětí jeho neoimperiální politiky.

Mohl bych tak soudit, ale nesoudím. A vyzývám všechny: vyčkejme na výsledky vyšetřování.

•