Na okraj konference ve Varšavě: Dobré znamení

Miloš Zeman by od Netanjahua rád slyšel, že ČR je nejlepším přítelem Izraele na celém světě. Když se ale ve Varšavě koná prestižní konference o Blízkém východě, na níž je Netanjahu přítomen, vyšle Praha pouze náměstka MZV.

Ano, mám na mysli mezinárodní ministerskou konferenci „Ministerial to Promote a Future of Peace and Security in the Middle East“, kterou v polské metropoli spolupořádalo polské ministerstvo zahraničí a americký Státní department. Zúčastnilo se jí šest desítek zemí, ke špičkovým představitelům vedle polských hostitelů patřili americký viceprezident Pence, státní tajemník Pompeo a šéf izraelského kabinetu Netanjahu.

Vedení EU, stejně tak jako většina jednotlivých členských zemí, nejen Česká republika, polsko-americké úsilí výraznými osobnostmi nepodpořilo. Smutné. Arabské země byly zastoupeny ministry zahraničí – navzdory úsilí reprezentace palestinských Arabů, která sama setkání bojkotovala a usilovala o to, aby ji následovaly další arabské státy. Těm sice stále leží na srdci „palestinská věc“, nicméně íránská hrozba má o poznání  větší váhu. Proto řada arabských ministrů zahraničí do Varšavy přiletěla – a zde jsme u jednoho klíčového momentu.

Z různých stran jsme v uplynulých hodinách slyšeli, že konference nic hmatatelného nepřinesla, nic nevyřešila. Mohl bych namítnout: co kdy vyřešil Davos, co vyřeší současná mnichovská bezpečnostní konference? Ale nechci se k tomu stavět takto negativisticky, protože za důležité považují něco jiného.

Podstatou každého takovéhoto mezinárodního setkání je dialog. Představitelé světa spolu hovoří – nejen oficiálně, před publikem, ale také za zavřenými dveřmi. To je důležité: že spolu navzájem mluvíme. Tedy: mluvíme - a neválčíme, řečeno poněkud „na hrubo“.

A o to jde. Osobně považuji za dobré znamení, že konference byli ochotni zúčastnit se členové arabských vlád, ačkoli věděli, že mezi hosty  bude i premiér „sionistického režimu“. To není nic samozřejmého – a v minulosti se něco takového zdálo být nemožné. Časy se naštěstí mění.

A co je neméně významné. Ukázalo se, že pokud jde o íránskou hrozbu, mluví členové protiíránské sunnitské koalice a Izrael v zásadě jedním jazykem. Z nahrávky, neoficiálně pořízené během panelové diskuse, kterou moderoval Dennis Ross (špičkový americký diplomat se zaměření na Blízký východ) je zřejmé, co soudí některé arabské země o Íránu a jeho neblahém angažmá v regionu.

EMIRÁTY

Ministr zahraničí Abdullah bin Zayed al Nahyan v odpovědi na otázku týkající se izraelských operací proti íránským cílům v Sýrii:

• Každý národ má právo bránit se, když je napadán jiným národem, ano.

BAHRAJN

Ministr zahraničí Khalid bin Ahmed Al Khalifa:

• Mírový proces mezi Izraelem a Palestinci by byl mnohem dál, kdyby nebylo škodlivého chování Íránu. (…) Nebýt íránské agrese v regionu, byli bychom mnohem blíže řešení záležitosti s Izraelem.

SAÚDSKÁ ARÁBIE

Bývalý ministr zahraničí a dnes státní ministr pro zahraniční záležitosti Adel al Jubeir:

• Podívejte se na Palestince: kdo podporuje Hamas a Islámský džihád a podkopává palestinskou samosprávu? Írán. (...) Nemůžeme stabilizovat tento region bez míru mezi Izraelci a Palestinci, ale kamkoli jdeme, tam najdeme zlé íránské chování.

Jak patrno, Írán představuje pro sunnitské arabské země problém; problém, a to zásadní, představuje ovšem i pro Izrael. Co z toho plyne, je zřejmé. Společná hrozba spojuje.

Ale abychom zůstali nohama na zemi. Navzdory íránské hrozbě není normalizace vztahů mezi Jeruzalémem a vládami sunnitských zemí v oblasti otázkou nejbližší doby. Skvělý postřeh jako ilustraci napsal Raphael Ahren, který z Varšavy reportoval pro portál Times of Israel.

Když mu bahrajnský ministr zahraničí potřásl rukou (cestou kolem žurnalistů na společné foto), Ahren toho využil:

• Celá naše země sleduje se zatajeným dechem, kdy s námi navážete oficiální vztahy.

Ministr nejprve neodpověděl, novinář se tedy zeptal znovu:

• Stane se to?

Politik Bahrajnu odpověděl anglickým slovem, které je v tomto případě spíše neurčité:

• Eventually – ve smyslu časem snad ano.

Ahren se ještě stihl zeptat:

• Bude to brzy?

A zklamaně dodal, že ministr Al Khaklifa už neměl zájem odpovědět.

Závěr: ačkoli se zdá, že varšavská konference neměla valného významu, opak je pravdou. Přinejmenším ve vztahu mezi Izraelem a sunnitskými arabskými režimy se opět ukázalo, že ledy pozvolna tají. Opakuji: pozvolna tají.  Je to málo? Nemyslím - je to, jak to je. Chce to jen víc trpělivosti. A nečekat zázraky.