Na co skalní podporovatelé D. Trumpa v Institutu V. Klause pozapomněli

Dnes, kdy připravuji tento článek, je 15. března. Jedno z nejčernějších dat v dějinách československého státu. S tématem tohoto článku nesouvisí jen zdánlivě.

Hitler si brousil zuby nejprve na Sudety, později na ostatní části českých zemí. Tím jeho apetit ukojen nebyl. Naopak, další části menu o několika chodech měly následovat. Přepadení Polska, Francie a dalších evropských zemí na západě a severu, pak vpád do Sovětského svazu. Uspokojení expanzionismu nacistického Německa, pokud jde o Československo, přispělo k vyvolání světové války.

Proč tyto všeobecně známé skutečnosti připomínám? Protože má-li se svět z toho, co se dělo na konci 30. let minulého století a v první polovině navazující dekády poučit, musí se chovat jinak. S respektem jedněch k druhým. Nejen mezi jednotlivci, ale i na mezistátní úrovni. Respekt bez ohledu na to, jak je ten který stát velký, bohatý a vojensky silný. Hovořím o vzájemném respektu – ten postrádáme ve vztahu Hitlera k ČSR, Putina k Ukrajině, Íránu k Izraeli. Jistěže existují režimy, které se respekt nezaslouží, ale o nich tento text není. Jde v něm naopak o to, že v dnešním světě si respekt zaslouží jak Spojené státy, tak třeba San Marino. A také Kanada.

A souvislost s Institutem V. Klause? Soudě z toho, co se na jeho internetových stránkách lze dočíst, patří tamní autoři mezi oddané stoupence Donalda Trumpa. Nic proti tomu, ani já nepatřím do kategorie „AntiTrump“, což ale neznamená, že budu mlčet k excesům, jichž jsme od 20. ledna svědky. Jedním z nich je i Trumpovo chování vůči Kanadě. Nezdá se, že by to intelektuální elity v Institutu trápilo.

Václav Klaus se 7. března zúčastnil v Bratislavě akce nazvané Istropolis Summit. Téhož dne vyšel na webu Institutu text jeho vystoupení nadepsaný „Můžeme se vyhnout promarnění jedinečné příležitosti, kterou nám nabízí Trumpovo prezidentství?“ Klausův postoj je jednoznačně protrumpovský. Ačkoli připouští, že Trumpův „způsob provádění politiky by byl v Evropě nepředstavitelný“, oceňuje, že „vrátil národní zájmy do podstaty politiky“ a dodává, že přístup staronového prezidenta „není – od wilsonovské éry, která začala před sto lety – způsobem, jakým se dělala mezinárodní politika“. Klaus si je jist, že „tato éra však už skončila“ a nejen to: „Tato změna byla velmi potřebná.“

Nepopírám, že zejména EU politický budíček potřebovala, ale nemohu souhlasit s tím, jakým způsobem šéf Bílého domu vrátil do politiky národní zájmy, jmenovitě ve vztahu ke Kanadě. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že kdyby se německý kancléř, ať už by to byl kdokoli, vyjadřoval podobným způsobem o ČR jako Trump o Kanadě – nehorázným způsobem by si nárokoval nejen Sudety, ale celou naši republiku, opakovaně by o ní mluvil jako o 17. spolkové zemi a českého premiéra by nazýval premiérem německé spolkové země Česko -, byl by V. Klaus první, kdo by se proti tomu ostře a kategoricky ohradil. Plným právem. O to víc mě mrzí, že ve svém projevu v Primaciálním paláci v Bratislavě tento aspekt Trumpovy politiky nezmínil a Kanady jako suverénního státu se nezastal. Podle mého soudu je totiž tento druh změny v Trumpově politice naprosto nežádoucí a neměli bychom se tvářit, že z Bíléh domu nic negativního nepřichází. Podobné nároky jsou totiž velice nebezpečné. Můžeme-li některé části Trumpova politického programu označit jako hodné ocenění, pak jeho expanzionistické myšlení je třeba odmítnout. Je pozoruhodné, že V. Klaus, který ve svých vystoupeních bojuje za zachování charakterů národních států, najednou mlčí, když je suverenita jednoho národního státu svobodného světa brutálně ohrožena, pravda, zatím jen slovně, ale přesto ohrožena (výroky prezidenta nejmocnější země Západu). Strkat před něčím takovým hlavu do písku se mi jeví jako pokrytectví a politická krátkozrakost.

Trumpova národně-konzervativní revoluce

O tři dny později, 10. března 2025, zveřejnil na webu Institutu ještě více protrumpovsky laděný článek, přesněji glosu, jeho výkonný ředitel Jiří Weigl. Titulek: „Trump, nikoliv Brusel přináší naději“. Píše v něm, že „Donald Trump není karikaturou, kterou nám náš mainstream vnucuje (dle tohoto mainstreamu má jít podle autora o »nového Nerona, egomaniacké monstrum, které ovládlo všechna americká i světová média a veřejný prostor, které je nepředvídatelné, náladové, chaotické, nekonečně ješitné, prolhané a nepřátelské«, jak čteme na jiném místě glosy),“ a vysvětluje že „v USA nevznikl autokratický režim jednoho nekontrolovatelného narcistního muže, ale probíhá tam v rámci tamějšího ústavního systému nekrvavá národně-konzervativní revoluce, jejímž je Donald Trump hybatelem, reprezentantem a nejviditelnější tváří…“ Tak tedy národně-konzervativní revoluce, v jejímž rámci si ovšem Trump brousí zuby na Kanadu, s prominutím podobně jako kdysi Hitler na Sudety. A stejně jako v případě vystoupení V. Klause v Bratislavě, ani ve Weiglově textu nenacházíme o Trumpových výpadech vůči Kanadě ani slovo.

V obou článcích nacházíme spoustu kritiky, zhusta oprávněné, počínání Bruselu; v zájmu objektivity a férového informování o Trumpovi bych ovšem ocenil také kritiku jeho počínání, přičemž jeho protikanadské výstupy patří k nejkřiklavějším. Viděno z Hanspaulky se to nemusí jevit jako až tak důležité, principiálně vzato jsou ale chyby Evropanů právě tak závažné jak chyby Trumpovy. Akcentovat ty první a přehlížet ty druhé o příliš velké objektivitě nesvědčí. Je falešné udílet moudré rady, byť mnohdy oprávněné, Bruselu a přezírat protikanadský exces Washingtonu.

Carney: Šílený názor

V samotné Kanadě Trumpovy výhrůžky a znevažování jejich suverenity rozhodně neberou na lehkou váhu. Vzhledem k významu druhé největší země světa by bylo pošetilé vnímat tuto záležitost jako sousedskou lapálii daleko za Atlantikem, která se nás netýká. Nový kanadský premiér Mark Carney k apetitu US prezidenta anektovat Kanadu bez obalu uvedl: „Je to šílené, jeho názor je šílený. To je všechno.“ A pokud by to nebylo Bílému domu jasné, podotkl: „Nikdy, nikdy - v žádném případě, v jakékoli podobě nebo formě - nebudeme součástí Spojených států. Amerika není Kanada. Jsme v zásadě velmi odlišná země.“

„Nikdy, nikdy - v žádném případě, v jakékoli podobě nebo formě - nebudeme součástí Spojených států. (Kanadský premiér Mark Carney)

Jeden z protikanadských argumentů Donalda Trumpa se týká podoby hranic. Ve čtvrtek 13. března v Bílém domě prohlásil : „Když se podíváte na mapu, nakreslili přímo přes ni umělou čáru mezi Kanadou a USA, prostě rovná umělá čára.“ A to podle něj „nedává smysl“. Americko-kanadská hranice je výsledkem procesu, který byl zahájen v roce 1793 podepsáním Pařížské smlouvy (ukončení americké Války za nezávislost). Její současná podoba se datuje k roku 1908. Od té doby se v Bílém domě vystřídalo kromě Trumpa dvacet prezidentů – a všem smysl dávala. Trumpovi ne, a proto má být řešením likvidace Kanady jako samostatného státu? Nynějšímu vůdci USA vadí, že podstatnou část hranice, přes dva tisíce kilometrů, tvoří přímka kopírující 49. rovnoběžku severní šířky. Znamená to, že klikatá linie smysl má a rovná nikoli? To máme brát vážně?

Jolyová: Ani jako vtip

Trumpova šílená vize se okrajově objevila na setkání ministrů zahraničí skupiny G7, které se konalo v kanadském Quebecu (12. až 14. března). Americký ministr zahraničí Marco Rubio po summitu řekl, že postoj D. Trumpa je založen na tom, že pro Kanadu by bylo lepší, kdyby se z ekonomických důvodů k USA připojila. Nicméně přiznal, že „mezi postojem prezidenta a postojem kanadské vlády nepanuje shoda (pochopitelně -LS), což ale není žádným tajemstvím,“ přičemž tato věc nebyla tématem jednání, neboť „o tom tento summit nebyl“.

Hostitelka, kanadská ministryně zahraničí Mélanie Jolyová, zaujala jednoznačný a nekompromisní pozici. Ministru Rubiovi řekla, že suverenita Kanady není ničím, o čem by bylo možné mluvit. „Není tu nic k diskusi, nic ke konverzaci, nic, o čem by se mělo hovořit. Jste tady, respektujte nás, respektujte naši suverenitu, respektujte naši zemi, respektujte naše lidi. Tečka.“ Zmínila také, že někteří její hosté přijeli s pocitem, že Trumpovy řeči o tom, že Kanada se stane 51. státem USA je zapotřebí brát v humorném duchu. M. Jollyová ale vše uvedla na pravou míru: „Nejde o vtip. Kanaďané jsou znepokojeni. Jsou to hrdí lidé a vy jste přijeli do suverénní země, a proto vůbec neočekáváme, že o něčem takovém budeme diskutovat nebo že se tomu budeme posmívat.“

Jde tedy o vzájemný respekt. Tedy o něco, co Trump striktně vyžaduje od ostatních, ale jemu samotnému se ho vůči jiným nedostává. Přiznám se, že mě nikdy v životě nenapadlo, že by někdo na Západě zpochybňoval něco tak samozřejmého, jako je suverenita Kanady. A že takový atak přijde přímo z Bílého domu.

Podklady

Odkaz

https://www.institutvk.cz/clanky/3075.html

Odkaz