Na co myslíte při ranní hygieně? Aneb: Najdi rozdíl

Snad je to tím, že se blíží první výročí oné návštěvy, vzpomněl jsem si ráno v koupelně na slova Miloše Zemana a Benjamina Netanjahua pronesená během vystoupení obou politiků v Knesetu a později v Českém domě. V listopadu 2018.

V parlamentu s tím začal Bibi:  Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než Českou republiku. Zeman to ocenil, ale dodal:  Proč pouze v Evropě?

Na to později při otevření Českého domu v Jeruzalémě izraelský premiér zareagoval (volná interpretace):  No dobře, tak tedy ne jenom v Evropě, ale na východní polokouli.

Říci, že na celém světě samozřejmě nemohl. Sotva lze upozadit americké přátelství vůči Státu (Izrael) na úkor přátelství českého. Jenomže i to má své limity.

V následujících řádcích se dopustím kacířského uvažování. Omlouvám se, nemohu jinak.

Kdyby byla ČR opravdu nejlepším přítelem Izraele na východní polokouli, udělala by něco, na čem nejlepšímu příteli velice záleží. Přesunula by velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Jenomže to ČR udělat jen tak nemůže a Miloši Zemanovi nezbývá, než na přesun apelovat, přesvědčovat, argumentovat. (V jeho názoru, že ambasáda ČR patří do hlavního města hostitelské země, tedy do Jeruzaléma, jsem s ním zajedno a plně ho v tomto úsilí podporuji – dávám na vědomí všem, kdo žijí v mylné představě, že jsem stoprocentním antizemanovcem.) Neboť ani on v této věci nic víc udělat nemůže.

Logická otázka: Proč? Proč nemůže ČR jako suverénní stát rozhodnout ve prospěch přesunu ambasády do Jeruzaléma a neprodleně tak pak učinit? To by byl přece ten nejhmatatelnější důkaz o velikosti našeho přátelství. Nemýlím-li se, byly bychom první zemí ležící na východní polokouli, která má velvyslanectví v izraelské metropoli. Pak by skutečně platilo, že jsme na východní polokouli nejlepším přítelem Izraele.

Ale k odpovědi na onu otázku. ČR jako člen EU je v této věci vázána společnou zahraniční politikou unie, přičemž unijní postoj k Jeruzalému je následující:

• Konečný status Jeruzaléma musí být výsledkem mezinárodních jednání. Jediné reálné řešení izraelsko-palestinského konfliktu jsou dva státy s Jeruzalémem jako hlavním městem obou.

Tato politika je jednak naprosto nerealistická (znovu rozdělit Jeruzalém? Nikdy!), ale hlavně – v příkrém rozporu s politikou Izraele ve věci Jeruzaléma, který je („celý a sjednocený“, tak praví izraelský základní zákon) hlavním městem židovské republiky. Jinými slovy, dokud nebude status města politicky dořešen, žádné stěhování podle názoru EU (a zjevně i ČR) nepřipadá do úvahy, i kdyby naše vláda stokrát s prezidentem Zemanem souhlasila a snažila se mu vyjít všemožně vstříc. Ledaže by se postavila Bruselu na odpor, tak jak to dělá v případě migračních kvót.

Chce-li být ČR nejlepším přítelem Izraele na východní polokouli, udělat by to měla – tak jako se Ceausescovo Rumunsko v roce 1967 postavilo na odpor Kremlu ve věci přerušení diplomatických styků s Izraelem po šestidenní válce. Připomeňme: ve zmíněné válce se SSSR postavil na stranu Arabů. Přesněji: SSSR a celý východní blok. A SSSR a celý východní blok pak přerušil s Izraelem diplomatické vztahy. S jedinou výjimkou. Tou bylo Rumunsko.

Abychom si správně rozuměli. Praha tehdy přerušila styky s Jeruzalémem nikoli o své vůli, ale proto, že to nařídila Moskva. Kdyby Kreml rozhodl, že se styky přerušovat nebudou, izraelská ambasáda v Praze ve Voršilské ulici by fungovala dál. A také v ostatních zemích východního bloku.

Následovat příkladu Rumunska, na to tehdy českoslovenští komunisté ještě neměli odvahu (O rok později možná ano, kdo ví?).

A ona kacířská myšlenka. Československo tehdy zpřetrhalo diplomatické svazky s Izraelem proto, že si to přála Moskva. Česká republika dnes nepřesouvá ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma proto, že si  Brusel přesun nepřeje.

A česká vláda nemá odvahu postavit se v této věci Bruselu na odpor.

Nebo se mýlím?