Může ministr navštívit veřejně přístupná místa ve svém hlavním městě?

Na úterý 3. ledna 2023 připadl židovský postní den – Půst 10. tevetu. Připomíná počátek obléhání Jeruzaléma Babylóňany, které skončilo zničením Prvního chrámu.

Současně přestalo existovat nezávislé Judské království.

Toho dne, onoho 3. 1. 2023, se rozhodl nový izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, že u příležitosti postního dne navštíví místo, kde První chrám stál. Tedy jeruzalémskou Chrámovou horu.

Jak se rozhodl, tak učinil. Ráno, po otevření vstupního místa pro židovské návštěvníky (ti, na rozdíl od muslimů, nemohou zajít na místo dle libosti, ale pouze v určených časech), se na Chrámovou horu vypravil, prošel se po areálu, na místě strávil asi čtvrt hodiny – a vrátil se ke svému dennímu programu.

Mohlo by se zdát, že se nic světoborného nestalo. Ben Gvir navštívil jedno konkrétní místo hlavního města státu, jehož je ministrem. Asi jako kdyby český ministr vnitra navštívil třetí nádvoří Pražského hradu, prošel se po něm a odešel.

Skutečnost je ovšem jiná. Pobyt ministra na Chrámové hoře vyvolal hysterické reakce v arabském světě a řadu nesouhlasných vyjádření jak ve svobodném světě, tak v Izraeli samotném. Dokonce i někteří členové vládní koalice Ben Gvira za tento počin vyplísnili.

Jak si to vysvětlit?

Problém má dvě roviny – náboženskou a politickou. Z náboženského hlediska je Chrámová hora nejposvátnějším místem judaismu a třetím nejposvátnějším místem islámu. Stojí tam muslimská mešita Al Aksa a svatyně Skalní dóm. Z židovského duchovního hlediska je nutné připomenout, že na místě stály oba starověké Chrámy; ve Svatyni svatých přebývala  šechina  – Boží přítomnost. A právě z obav ze znesvěcení tohoto místa zakazují někteří rabíni Židům vstup na Chrámovou horu. Mimo jiné proto, že není přesně známo, kde se Svatyně svatých nacházela. Protože ale v židovské pospolitosti nacházíme všechno jiné než názorovou uniformitu, jiná skupina rabínů návštěvu Chrámové hory Židům povoluje.

Politická rovina problému je neméně komplikovaná. Teoreticky by se mohlo zdát, že když Izrael v červnové válce 1967 Chrámovou horu osvobodil z jordánské okupace a později přičlenil ke svému hlavnímu městu Jeruzalému, nebylo nic jednoduššího než stanovit pravidlo, že toto místo mohou navštěvovat (a modlit se na něm) všichni věřící bez omezení. To bychom ale nesměli být na Středním východě a na jedné straně pomyslného debatního stolu by nesměli sedět arabští muslimové.

Skutečnost je taková, že Izrael po osvobození Chrámové hory nabídl muslimům kompromis. Jejich náboženská nadace Waqf, podléhající jordánské koruně, bude mít i nadále na starosti správu Chrámové hory, především pak mešitu a Skalní dóm, a pro nemuslimy (Židy a křesťany) bude platit – mohou ve stanovených časech areál navštívit, ale nesmí se tam modlit či vykonávat nic, co by připomínalo náboženskou aktivitu.

Rozumějme: Židé se na nejposvátnějším místě své víry, které je součástí jejich hlavního města, nesmějí modlit, vzdávat úctu svému Bohu a jakýmkoli způsobem, který by připomínal náboženský úkon, vzpomínat na starověké Chrámy. Je to podobně absurdní, jako kdyby katolíci mohli chodit do katedrály na Pražském hradě, ale nesměli se tam tiše modlit, natož pořádat bohoslužby. Pro našince absolutně nepochopitelné.

Na Chrámové hoře ovšem taková absurdita desetiletí existuje; nazývá se „Status quo Chrámové hory“. Že je vůči Židům (a křesťanům) diskriminační? Ovšemže. Jenomže … jsme na Středním východě a máme co do činění s muslimy.

Mezi těmi, kdo se snaží tento diskriminační aspekt ve fungování Chrámové hory změnit, je ministr Itamar Ben Gvir. Podotýkám: nepatřím do jeho fanklubu, jde o krajně pravicového politika, mám vůči jeho postojům tisíc a jednu výhradu, ale v této věci mu vyjadřuji podporu. Nemyslím si, že když na Chrámovou horu přijdou Židé a na prostranství (nikoli v mešitě či Skalním dómu) se budou modlit, způsobí to jakoukoli újmu náboženským právům muslimů. Problém je ale v tom, že muslimové jsou maximalisté a chtějí Chrámovou horu pouze pro sebe. (Jejich ideálem by bylo, kdyby byl Židům na Chrámovou horu jednou provždy zapovězen; mají přece o něco níže Západní zeď - Zeď nářků.)

Ben Gvirova krátká návštěva vyvolala smršť odsuzujících prohlášení, v lepším případě „znepokojení“, jak již řečeno. Doma v Izraeli, na Západě a především v arabském světě. Všichni svorně volají po dodržování statu quo, přičemž málo komu je proti mysli, že jeho součástí je do nebe volající diskriminace Židů. Jak příznačné pro naši dobu.

Izraelsko-jordánská mírová smlouva z roku 1994 říká, v článku 9/2, že Izrael „respektuje současnou zvláštní roli Jordánského hášimovského království v muslimských svatyních v Jeruzalémě“. To je splněno tím, že náboženská správa místa je svěřena jordánskému Waqfu. Jordánci si to vysvětlují šířeji a jako by zapomínali na článek 9/1 smlouvy: „Každá z obou stran poskytne svobodný přístup k místům náboženského a historického významu.“ Židé mají ovšem v rámci statu quo přístup na Chrámovou horu značně omezen.

Po Ben Gvirově návštěvě posvátného prostranství vydalo jordánské ministerstvo zahraničí ostré prohlášení, v němž se praví:

„Útok na mešitu Al Aksa členem izraelského kabinetu a zneuctění její posvátnosti je odsouzeníhodné a provokativní a rovná se flagrantnímu porušení mezinárodního práva.“

Útok na mešitu? Vždyť ministr Ben Gvir do ní vůbec nevstoupil! Co je to za nesmysl?

Vysvětlení je prosté - a je to učebnicový příklad zmíněného muslimského maximalismu. Arabové totiž považují za mešitu Al Aksa nejen její budovu, ale celé prostranství Chrámové hory. Logicky pak: jakýkoli nemuslim, který vstoupí na prostranství Chrámové hory, se dopouští znesvěcení mešity Al Aksa. Jak geniální! Ukázka, jak dopadne každý, kdo v dobré víře nabídne arabským muslimům kompromis zahrnující zásadní ústupek. Tak jako legendární izraelský ministr obrany Moše Dajan v roce 1967, když po osvobození Chrámové hory ve snaze vyhnout se totální konfrontaci s muslimským světem povolil jordánskému muslimskému Waqfu, aby i nadále spravoval svatá místa v areálu Chrámové hory. Byla to chyba?