Můj přítel Franz

Franz Wratzowsky je důkazem pravdivosti sloganu napsaného na prkénku, které mi jako žertovný dárek pořídila žena na krájení mého oblíbeného španělského fuetu. Stojí na něm: „Nikdy nedůvěřuj hubenému kuchaři.“ (Obr. 1.)

Franz hubený není – a vaří znamenitě. Seznámil jsem se s jeho uměním při jedné návštěvě bratra v Německu.

„Dnes se vydáme na oběd do Stuttgartu. Zažiješ kulinářskou rozkoš,“ zvěstoval mi bratr. „Pojedeme s námi i Georg.“ Georg je náš kamarád z dětství, bydleli jsme v jednom domě. To jemu vděčím za velký obraz s pohledem na jeruzalémskou Chrámovou horu. Při jedné návštěvě u něj doma se jakoby mimochodem zeptal: „Chceš ho?“ Aby ne. To byl můj sen! Dodnes visí na čestném místě v mém PC koutku. A jak jsem na něj hrdý!

Na rovném úseku silnice B29 překonal Georgův mercedes dvousetkilometrovou rychlost. V bezpečném autě na odpovídající komunikaci se také bezpečně cítíte. Jen si člověk uvědomí, že kdyby se náhle něco stalo, nestačíte říct ani popel. V mžiku je po všem veta.

Náš cíl: restaurace Cube na stuttgartském Kleiner Schlossplatz. Ze všech stran prosklená, magický výhled na střed města. Franzovo království. Objednávám si tomatový krém se sýrem burrata, k tomu bazalkové pesto a crostini. Jako hlavní chod thajské hovězí stripsy s rýží basmati, sezamem a oříšky kešú. Lahůdka. Bratr měl pravdu.

Franz se narodil už v Německu, jeho rodiče odešli po válce ze Slezska, které připadlo Polsku. Časem se seznámil s mým bratrem, který emigroval „za Husáka“, hrají spolu v kapele, jsou z nich přátelé. Je dobrý muzikant, baskytarista, a ještě lepší kuchař.

Po pár dnech, když měl Franz volno, jsme se setkali. Stál jsem o to, abych mu mohl složil poklonu za jedinečný zážitek v Cube. Ostatně dělám to tak i u nás. Skvělá restaurace si veřejnou pochvalu, třeba v podobě kladné recenze, bezpochyby zaslouží. (Dodnes na mě čeká v jedné pražské pizzerii za zveřejněnou recenzi jako výraz díků láhev vína.)

Netušil jsem ovšem, že dojde ke střetu. Kvůli víře, vztahu církve k homosexuálům. Franz je po rodičích katolík, ale jak se ukázalo, hodně liberální. Trochu choleričtější povaha a poněkud samonasírací. Doslova nesnáší to, co je pro některé z nás samozřejmostí. Že učení Bible, slova Stvořitele a apoštolů týkající se morálních zásad jsou brána vážně, doslova. On to vidí jinak. Je přesvědčen, že časem i vedení jeho církve, tedy především Svatý Otec, dojde k poznání, že nastal čas oddávat v kostele i stejnopohlavní páry.

Namítl jsem, že je tu jeden problém. Bůh ve Starém zákoně skrze Mojžíše jasně řekl, co si o intimním vztahu mezi muži myslí. Hodnotí to jako ohavnost. V Jeho očích se jedná o hřích. Ostatně, proč byly zničeny Sodoma s Gomorou? Ze stejného důvodu.

Tak jak může Bůh přijmout něco za správné, když sám rozhodl, že je to nesprávné?!

„Vorsintflutliche Ansichten!“ (předpotopní názory), rozlítil se Franz. „Tvůj bratr je fanatik,“ obrátil se na mého sourozence, který překládal. „K jaké patří sektě?“

Nevycházel jsem z údivu. „K žádné sektě nepatřím, nejsem ani formálně členem žádné církve, mluvím jen sám za sebe a říkám to, co čtu v Bibli, nic jiného.“ Mé překvapení vycházelo z toho, že učení Římskokatolické církve, s nímž z velké většiny v mnoha aspektech nesouhlasím, je ve věci homosexuality totožné s mým pohledem. Přesněji: nemám problém ztotožnit se s pohledem církve vedené římským papežem.

Přesně to jsem se snažil skvělému kuchaři říci. „Ne já, ale ty jsi v rozporu s Biblí a dokonce se Svatým Otcem. Vždyť on, papež, zastává názor, stejně jako já, že homosexuální intimní vztah je hřích. Jak tedy můžeš jako katolík hájit něco diametrálně odlišného? Jak tento rozpor dokážeš vysvětlit a obhájit?“

Debata byla víc a víc vášnivější a Franz očividně víc a víc rozladěn. Ba přímo naštván. Pohodová atmosféra byla ta tam. „Jak ty můžeš jako křesťan nenávidět jiné křesťany? Jak se můžeš držet takových pravěkých názorů?“, obořil se na mě. „Jsi odporný homofob a s takovým individuem, který tu plodí slovní exkrementy, u vína sedět nebudu. Sbohem.“

Wow!

Vzteky hodil na stůl padesátieurovou bankovku a zmizel ve tmě města, v němž se narodil Gottlieb Daimler, který stál u zrodu spalovacího motoru, jemuž dnes zvoní umíráček.

Chvíli jsme seděli s bratrem jako opaření. Dopili Sauvignon Blanc ze švábských vinic a mlčky odkráčeli k jeho domovu.

Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba. Neměl jsem prásknout do stolu spíše já s poukazem na to, že nemohu sedět u jednoho stolu s člověkem, který nectí ani učení Bible, ani svého vlastního duchovního pastýře? Nota bene papeže?

Rozdíl mezi námi je v tom, že mě by něco takového ani nenapadlo. Tak kdo je vlastně fanatik, hlava nehlava bojující za své vidění světa?

... obr. 1/Foto: Autor článku.