Mohla by koaliční většina v parlamentu zrušit volby?

Za normálních okolností jistě ne. Pokud v demokratickém režimu funguje systém brzd a protiváh. Jakmile dojde k vychýlení systému, hrozí kladná odpověď na otázku v nadpisu, byť se to zdá hodně přitažené za vlasy.

V Izraeli, jak známo, prosazuje vládní koalice justiční reformu, která má zásadním způsobem omezit moc Nejvyššího soudu, protože je podle navrhovatelů reformy příliš aktivistický. A lidem nevolený. Na druhou stranu představuje v tamním mocenském systému jedinou pojistku schopnou čelit tomu, co se nazývá diktatura většiny.

Někteří odpůrci reformy mají vážné obavy z toho, že v případě přijetí její původní (vládní) verze – a koalice disponuje v parlamentu většinou – by mohla vláda nechat prohlasovat jakoukoli normu, přičemž pokud by se stalo, že by taková norma byla protiústavní, neexistoval by způsob, jak ji zneplatnit, případně by to bylo extrémně obtížné. Dnes to stále ještě může relativně snadno učinit Nejvyšší soud Státu Izrael.

Mezi odpůrce reformy, kterou sám nazývá „reformou“, patří právník a mediátor v obchodních sporech Jaron Horovitz. Druhého března zveřejnil na blogu portálu The Times of Israel článek s provokativním titulkem „Could the government cancel elections? Yes it could“ (Mohla by vláda zrušit volby? Ano, mohla).

Horovitz je přesvědčen, že pokud by reforma prošla, mohla by ohrozit nejen základní práva menšin, ale všech Izraelců.

Proč si to myslí?

Autor v úvodu připomíná mnohokrát opakovaný argument, který zdůrazňuje bezpočet oponentů vládního záměru. Tito kritici se zaměřují na škodlivý dopad reformy na lidská a občanská práva, včetně práv Arabů, žen a lidí z komunity LGBTQ. Obávají se tyranie většiny a poznamenávají, že úlohou soudů je chránit práva těchto menšin, často proti rozhodnutím vlády. Pakliže jsou soudy vládě podřízeny, žádná účinná ochrana neexistuje.

Horovitz jde ve svých úvahách ještě dál. Tvrdí, že vláda před veřejností zamlčela jednu důležitou okolnost – že v sázce nejsou pouze práva menšin. Vložení veškeré moci do rukou vlády může snadno vyústit ve ztrátu práv většiny. S touto neomezenou mocí a při absenci jakékoli ústavní kontroly moci může vláda dojít k závěru, že podporu většiny (voličů) vlastně nepotřebuje. Jinak řečeno, nic jí nebude bránit v tom, aby příští volby, které se ze zákona musí konat nejpozději za čtyři roky od voleb minulých, byly posunuty, ne-li zrušeny.

Jakkoli to zní šíleně, Horovitz vysvětluje, jak by se to mohlo stát.

Izrael nemá ucelenou ústavu; místo ní existuje sada Základních zákonů, které ji nahrazují. Podle „Základního zákona: Kneset“ se volby konají každé čtyři roky. Je možné je odložit, ale ve zcela výjimečných a odůvodněných případech, pouze rozhodnutím většiny 80 a více poslanců a po dobu nezbytně nutnou (trvání okolností, kvůli nimž odložení nastalo).

Zdánlivě je tedy všechno v pořádku. Koalice v Knesetu většinu 80 zákonodárců nemá, nic neústavního tedy nehrozí. To ale vycházíme ze situace, která platí dnes. Pokud by reforma vstoupila v platnost, bylo by všechno jinak.

Vláda by byla v pokušení onu pasáž základního zákona o 80 poslancích (nutných k prodloužení volebního období) změnit: dle reformy by to bylo možné většinou 61 poslanců (dnes čítá koalice 64 zákonodárců). Jak Horovitz ironicky konstatuje, právníci by sice mohli psát disertační práce na téma zákonnosti takových změn, ale ty by měly význam nanejvýš pro účastníky akademických debat.

Že by Netanjahuova koalice nemusela odolat pokušení do Základních zákonů účelově zasáhnout, ukazuje příklad odvolaného ministra vnitra a zdravotnictví Arjeho Deriho. Ten jako člověk odsouzený podmíněně za daňové delikty nemůže podle Nejvyššího soudu ve vládě na postu ministra působit, a proto byl premiér nucen ho odvolat. Reakcí koalice jsou ovšem legislativní změny vylučující, že by v budoucnosti mohl Nejvyšší soud tímto způsobem do kompetence premiéra vybírat si ministry zasahovat. Čili: nevyhovuje-li nám zákon v tom či onom paragrafu, máme sílu změnit příslušnou pasáž tak, jak potřebujeme. A protože okleštíme také pravomoce Nejvyššího soudu, nebude existovat proti takovéto účelově vytvořené legislativě (novele) obrana – byla přece přijatá většinou zástupců lidu demokraticky zvolených. Tak v čem je problém?

Horovitz  uvádí další modifikace takovéto situace. Cílem reformy je, aby Nejvyšší soud neměl pravomoc rozhodovat o ústavnosti Základních zákonů. Ale i kdyby ji měl, je tu další návrh v rámci reformy, a to klauzule o přehlasování Nejvyššího soudu. Pokud ten by přece jenom rozhodl v neprospěch vlády, měl by Kneset možnost takový verdikt zvrátit většinou 61 poslanců. A pak už by nebylo na koho se obrátit.

Ani to ale není všechno. Další návrh reformy žádá, aby o nezákonnosti dané legislativní normy rozhodlo jednomyslně buď všech 15 soudců Nejvyššího soudu, případně, v měkčí verzi, která zřejmě projde, soudců dvanáct (80 procent), přičemž zasednout v plénu by muselo všech patnáct. To se zdá být přijatelné, jenomže i zde nachází Horovitz háček. Návrh reformy požaduje, aby vláda měla absolutní většinu v komisi pro výběr soudců. Tedy: kolegium soudců bude sestaveno z „vládních loajalistů“, a proto představa, že by dvanáct z nich či dokonce všichni rozhodovali proti záměrům vlády je spíše než co jiného pouhá iluze.

Zde malá odbočka. 28. února informovaly The Times of Israel o rozhovoru, který jeden z duchovních otců reformy, ministr spravedlnosti Jariv Levin, poskytl téhož dne veřejnoprávní televizi KAN („Justice minister insists judicial changes will keep Supreme Court independent“). V pasáži o obraně menšin je uvedeno:

Ministr Levin tvrdil, že první linií obrany menšin je Kneset, nikoli soudy a že parlament nedovolí, aby byly schváleny návrhy zákonů, které by takové skupiny poškodily. Řekl, že legislativa, která poškozuje menšiny, v Knesetu „nemá šanci projít“.

The Times of Israel k tomu ale dodávají:

Nevysvětlil však, jaká jiná ochrana by menšinám byla poskytnuta kromě dobré vůle Knesetu, protože změny mimořádně ztíží – a v některých případech znemožní – soudům přezkoumávat legislativu, a to i za situace, kdy by přímo narušovala základní práva chráněná izraelskými Základními zákony.

A o to jde. S Cimrmanem se musíme zeptat: Není dobrá vůle sněmovny málo, pane ministře? Zejména když víme, že v Knesetu zasedají také zákonodárci s dosti extrémními názory včetně těch, kteří se chlubí tím, že jsou „hrdými homofoby“? Nebyly by jistější garance obsažené v pravomocných verdiktech Nejvyššího soudu? Na koho se pak postižení budou moci obrátit v případě, že místo dobré vůle většiny Knesetu  budeme svědky vůle zlé?

Horovitz svůj blog uzavírá konstatováním, že pokud by se po kompletním přijetí justiční reformy vláda rozhodla, že se volby nebudou konat v řádném termínu, případně vůbec, nic jí v tom bránit nebude. Doslova píše: „Veřejnost musí pochopit, že koalice ve jménu demokracie a vůle lidu mění pravidla způsobem, který nás všechny, většinu i menšinu, může připravit o základní právo volit a vybírat si své své zástupce. Pokud to není konec demokracie, tak co už?“

Má Jaron Horovitz pravdu, nebo nezřízeně přehání? Zní to jako zlý sen. Osobně vnímám jeho článek jako příspěvek do debaty na dané téma – s varováním, kam až by izraelská soudní reforma mohla vést, pokud by se svým tvůrcům „vymkla z kloubů“.