Mnichov: Poučení

Domnívám se, že před osmdesáti lety se většina Čechoslováků dozvěděla o podepsání Mnichovské dohody v pátek 30. září 1938 brzy ráno. Z rozhlasu. Jaké měli pocity? Asi jako my ráno 21. srpna 1968.

Šok, zklamání, deziluze, beznaděj. Slzy, vztek.

Rozdíl tu ale byl, i když … to je právě to. Opravdu byl? Ale ano. V osmašedesátém nás zákeřně přepadl přítel. Údajně nejvěrnější, jemuž jsme se zavázali přátelstvím – tedy ne my, ale komunistická vrchnost – na věčné časy.

V časech Mnichova dostal kořist nepřítel. Byla tu ovšem také zrada. Skutečná od Francouzů, s nimiž jsme měli spojeneckou smlouvu – a morální od Britů. Poučení: fascinace mírem může vést k válce, je-li v rámci úporné snahy udržet mír za každou cenu použito nemravných prostředků. Jak přiléhavá je Churchillova věta o válce a hanbě. (Měli na výběr mezi válkou a hanbou, zvolili hanbu – a budou mít válku.)

Nebojovali jsme, ač připraveni, v osmatřicátém. Nebojovali jsme, ano – nepřipraveni, v osmašedesátém. Ne, na konflikt se Sovětskou armádou vskutku nebyly naše „lidové“ ozbrojené síly připraveny ani náhodou. Jsme snad připraveni dnes válčit se Slováky, Poláky, Němci? V roce 1968 to byla právě tak.

Co ale dělat, když nás Slováci, Poláci či Němci přepadnou? Ne nezbláznil jsem se, ani nikoho nechci urazit. Jen ilustruji, v jak absurdním postavení byla před padesáti lety československá armáda ve vztahu k agresorům.

Měli jsme v roce 1938 bojovat?

Sám nevím, nebyl jsem na světě, nechci nabízet laciné soudy. O jednom momentu této zapeklité záležitosti bych se ale zmínit chtěl.

Když jsem byl v teenagerském věku, měli jsme v rámci jednoho malého evangelikálního křesťanského společenství každou sobotu večer setkání mladých lidí, kde jsme byli vyučováni zkušeným kazatelem – nejen věcem duchovním, ale také společenskému chování, cizím slovům a jiným užitečným věcem. Bratr kazatel byl tehdy už v seniorském věku, což znamená, že v době Mnichova patřil mezi účastníky mobilizace. Jeho názor, který jsem celý život respektoval: bylo správné do válečného střetu s Německem nejít, neměli jsme šanci uspět.

Měl pravdu? Dnes, kdy je mi přibližně tolik let jako jemu tenkrát, nechávám otázku bez odpovědi.

Protože debaty a vášnivé spory na toto téma nemají valného smyslu. Jediné, co smysl má, je poučení z mnichovské tragédie, které lze vyjádřit prostou větou: NE CHAMBERLAINOVI, ANO CHURCHILLOVI.

Tím je vyjádřeno vše.