Mlčet k tomu nelze

Provokace „ruského Kojzara“ Maslovského na tamním armádním webu Zvězda rozpoutala vášnivé diskuse. Právem. Skandální neomalená nehoráznost připomněla všem, kdo na to snad zapomněli: Císař je nahý aneb Moskvě nelze věřit.

A to bez ohledu na to, kdo je či byl momentální vládcem Kremlu. Jestli bolševici typu Lenina a Stalina, nebo dnes Putin s Medveděvem. Ano, s Moskvou je nutné vést dialog, je to světová mocnost, občas je nutné s ní vstoupit do koalice proti aktuálnímu Zlu (Hitler, Islámský stát, mezinárodní terorismus) – ale věřit, věřit Rusovi opravdu nelze.

Abych ale vše uvedl na pravou míru. Na konci článku Leonida Maslovského Československo, rok 1968: historie „pražského jara“ je ona kouzelná formulace mající funkci kýble s vodou, v níž si každý Pilát může umýt ruce:

Tedy (zkráceně): Text vyjadřuje osobní mínění autora a nemusí být v souladu s názorem redakce. Je to podobné, jako kdyby vám člen hostitelovy rodiny nakapal při obědě do boršče petrolej a hlava rodiny řekla, že tento čin není v souladu s tím, jak má ruský boršč chutnat – a dál nic.

Takže se vlastně nic tak hrozného nestalo? Vždyť Maslovskij jen svobodně vyjádřil svůj názor na určitou historickou etapu. Ano - ovšem na stránkách média spojeného s vládnoucím režimem a navíc v době návštěvy hlavy státu země, které se ona provokace přímo týká.

A v tom je obludnost celé věci. Představme si, že by (pomyslná) německá armádní televize „Železný kříž“ řízená spolkovým ministerstvem obrany publikovala v době návštěvy izraelského prezidenta bláboly někoho z popíračů holocaustu – dál snad ani nemusím pokračovat.

Nejsem si jist, jestli se měl Miloš Zeman okamžitě vrátit do vlasti, nicméně je na něm, aby se proti této drzosti co nejdůrazněji ohradil. Že toho je schopen v jiných případech, zdaleka ne tak důležitých, víme. Dokáže to ale nyní v Moskvě? Nechme se překvapit - vše ale nasvědčuje tomu, že ano. V tom případě si zaslouží uznání.

Na českém internetu se k Maslovského nasypání soli do staré rány objevila řada příspěvků, přičemž šokující pro mne je byť i jen nenápadný náznak, že snad „ruský Kojzar“ má pravdu, jak se objevilo v diskusích. Šokující je to především proto, že lidé takto uvažující jsou s to mít „pochopení“ pro jakoukoli akci ruského medvěda. Nejde jen o jejich vstřícnost vůči skandálnímu počínání Moskvy na Krymu. Mají-li „pochopení“ také pro přepadení vlastní země, pak se musím ptát, co je to zač, takto uvažující jedinci? Těm by snad nevadilo, a dokázali by „politicky“ zdůvodnit, i kdyby jim sovětští vojáci v osmašedesátém znásilnili manželku, sestru a matku dohromady. Z toho se občas jednomu zvedá žaludek.

David Vlk napsal na blogu iDNES (21/11) pozoruhodný článek Rusové jsou prostě pořád Rusáci. Vysoká čtenost, vysoká karma, nadstandardní počet diskusních příspěvků. Obzvláště mě zaujal jeden. Pan Standa N. píše:

• …kdyby nebylo Rusů a hlavně, to podtrhuji, hlavně jejich zásluhou a největším počtem obětí, tak byste tu neexhiboval na blogu, ale pravděpodobně byste se nikdy nenarodil, protože Vaši rodiče by skončili na Sibiři, jak to plánoval Hitler s fašistickým Německem.

Ano, Hitler byl zrůda zrůd a se svým režimem ve službách ďábla plánoval to, co pan Standa uvádí. Ovšem pozor: válka nezačala v červnu 1941, ale v září 1939. Tudíž zásluha Rusů, potažmo tedy Sovětského svazu a jeho armády na válečném dění je tak trochu vynucená. Kdyby totiž Hitler nebyl věrolomný a nenasytný agresor a nepřepadl zákeřně Sovětský svaz, Moskva by nehnula ani prstem, aby zabránila Hitlerovi v tyranizování českého národa. (Pravda, v tom případě by rodiče pana Vlka zřejmě neskončili na Sibiři, ale kdoví kde, což už je ale teď vlastně jedno.) Do vpádu nacistické armády na sovětské území byla válka Moskvou (a také našimi komunisty, věrnými papoušky sovětských bolševiků) interpretována jako konflikt mezi imperialistickými státy, který se SSSR nikterak netýká, neb má s Německem pakt o neútočení. Vlastně se Sovětů ani týkat nemohla, neboť onen pakt se vztahoval nejen na vzájemné neútočení, ale zapovídal také spojenectví s nepřáteli druhé strany. Kdo byl nepřítelem Německa v době 1939-1941 netřeba připomínat.

Stejně tak „vynucené“ byly extrémní oběti na sovětské straně poté, co jeden diktátor (Hitler) věrolomně podrazil jiného diktátora, svého smluvního partnera (Stalina). Ovšem lví podíl na obětech měla také zvrácená politika samotného Stalina, který má historickou vinu, že SSSR nebyl na útok ze západu připraven a nedokázal nacistickou armádu zadržet, aby nepostoupila tak fatálně hluboko do vnitrozemí. O to pak při osvobozování vlastního území, jakož i území spojenců, byly počty sovětských obětí – které ani v nejmenším nezlehčuji, ale hluboce se před nimi skláním – děsivější.

Čili: Sovětský svaz zásadním způsobem přispěl k porážce hitlerovského Německa, nicméně došlo k tomu až poté, kdy „nemohl jinak“. Představa, že by nám byl k užitku, kdyby se sám nestal obětí německé agrese, či že nám byl k užitku za protektorátu do června 1941, je stejná iluze jako tvrzení Maslovského, že jen okupace ze srpna 1968 nám zajistila na více než dvacet let život v míru a vzájemném přátelství s národy zemí Varšavské smlouvy.

Poněkud mi to připomíná uřeknutí se jednoho politruka na vojně: Mír uhájíme i za cenu třetí světové války.