Mimořádný článek - K soudu s učitelkou Bednářovou

Jako pěšák sametové revoluci se smutkem i rozhořčením pozoruji, že se stále víc rozevírají nůžky mezi mým ideálem a realitou, pokud jde o jednu z nevýznamnějších hodnot – svobodu.  

Chápu, že naše postkomunistická společnost má bezpočet neduhů, že v mnoha oblastech není vše takové, jak jsme mysleli, že jsme si na náměstích pro budoucnost vyzvonili. Jsem ochoten ledacos skousnout, utáhnout si opasek a podřídit se životu podle pravidla, že dovolit si můžu jen to, na co stačí můj důchod, potažmo rodinný rozpočet. Nemusím všude být a všechno mít. Jednoduchá ilustrace: Miluji korálová moře. Nedosáhnu finančně do cestu do karibského ráje? Dosáhnu finančně na Egypt? Dobře, pojedu tedy k Rudému moři. Podobných příkladů bych mohl snést bezpočet z nejrůznějších oblastí všedního dne.

Existuje ale hodnota, u níž – domnívám se – neexistuje důvod, abych zažíval zklamání z rozdílu mezi tím, co by mělo být a tím, co je. Nebudu chodit kolem horké kaše. Přelomový listopadový týden 1989 jsem zažil na západě Čech. Ani tehdy, ani potom mi nepřišlo na mysl, nebyl jsem ochoten připustit, že v novém režimu bude možné člověka obvinit, obžalovat, postavit před soud a odsoudit za to, že si něco myslí a to něco veřejně vysloví. Tedy za vyjádření názoru.

Jako věřící člověk mám velký respekt k tomu, co se píše v Bibli. Ježíš učí (volně): Není umění milovat ty, kdo milují nás a nenávidět nepřátele; umění je mít rád své nepřátele. Převedeno na téma článku: beztrestně musí mít možnost vyjadřovat své názory i lidé, s jejichž úsudkem, uvažováním, pohledem na svět absolutně nesouhlasím, kteří jsou na opačné straně myšlenkové barikády, kteří hlásají z mého pohledu hlouposti, bludy, lži, nesmyly, skutečné či údajné dezinformace.

Aby mi bylo dobře rozuměno. Netvrdím, že každá pitomost má „právo“, aby byla hlásána kdekoli – ve školní výuce, v médiích, na sociálních sítích. Jsem ale přesvědčen o tom, že sebestupidnější názor nesmí být kriminalizován. Řečeno lidově: zavírat lidi za blbost je – blbost. Chyba. Cesta do pekel.

Jistěže existuje výjimka – vyhrožování násilím, fyzickým napadením, smrtí. To není „názor“, ale verbální trestný čin; o tom tento článek není.

O čem tedy? Ano, o kauze Martiny Bednářové, dnes už bývalé učitelce českého jazyka na jedné pražské základní škole. Ta nedlouho po zahájení ruské agrese proti Ukrajině interpretovala při hodině slohu před žáky tuto agresi způsobem, s nímž absolutně nesouhlasím. Vedení školy vyhodnotilo její počínání jako nepřijatelné a paní Bednářová na oné škole jako pedagog okamžitě skončila.

S tím problém nemám, je to v pořádku. Nikoli ovšem trestněprávní pokračování její kauzy. Naprosto nesouhlasím s tím, že policejní a justiční moc ji požene, jak jsme se dnes (27. dubna) dozvěděli, k soudu. Média okamžitě přispěchala s výší trestní sazby – šest měsíců až tři roky. Za co?, ptám se. Za to, že má na ruský vpád na Ukrajinu jiný názor než já, většina parlamentu, vláda, prezident? Takových lidí je ale v naší republice bezpočet! Lze jistě argumentovat tím, co říká paragraf 405 trestního zákona (č. 40/2009):

Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Je každý nesouhlas s oficiálním názorem České republiky na válku na Ukrajině vyslovený veřejně naplněním skutkové podstaty trestného činu popsaného v paragrafu 405? Který ještě ne a který už ano? Proč právě výklad učitelky Bednářové dle policie a státního zastupitelství ano? Je prozíravé dělat z toho politickou trestní kauzu?

Přiznám se, že když se případ „Bednářová“ dostal do médií, tajně jsem doufal, že státní zástupce policejní podání proti učitelce odloží. Nestalo se tak. Jsem tím hluboce zklamán, rozčarován a krajně znepokojen, protože si myslím, že „vyhazov“ učitelky měl být maximálním trestem, pokud nechceme veřejnost znejistit, že svobodě slova jsou u nás salámovou metodou přistřihována křídla.

Nebude-li Martina Bednářová pravomocně osvobozena – netroufám si odhadnout, jak dlouho se celá věc potáhne -, budu se muset jako sametový pěšák vyrovnat s další těžkou deziluzí. Na vývěsní štít se jménem Svoboda v ČR ulpí další temná, nesmazatelná skvrna.

Podíváme-li se za hranice naší země, najdeme i tam případy, které vyvolávají otázky, jak to současná progresivistická a politicko-korektní společnost se svobodou vlastně myslí. Že ze zemí mimo svobodný svět přicházejí dnes a denně hrůzné zprávy o pronásledování, vraždění a věznění křesťanů – jenom proto, že vyznávají křesťanskou víru -. je děsivé, ale nepřekvapivé. Co ale soudit o kauze finské křesťanskodemokratické političky, poslankyni parlamentu a bývalé mínistryni vnitra Päivi Räsänenové, kterou finská prokuratura pohnala k soudu kvůli tomu, že veřejně vyjevila svůj názor, který je v souladu s učením Bible a její křesťanskou vírou, že z náboženského hlediska je homosexuální intimní styk hřích? Dobrá zpráva: soud ji v březnu 2022 osvobodil. Šokující příběh ovšem nekončí, státní zástupkyně se odvolala a Räsänenovou čeká letos v létě odvolací proces.

Vrátíme-li se k nám domů, pak si dovolím připomenout, že i já, protože mám na homosexuální praktiky z duchovního hlediska stejný názor jako Räsänenová, jsem nedávno odešel z jednoho blogerského prostoru, protože mi administrace zakázala psát na témata související s LGBTQ+ záležitostmi.

Jsem dalek toho vyvolat dojem, že svoboda slova u nás je fatálně ohrožena, důkazem, že není je i tento článek. Chci jen upozornit na nejrůznější „drobné“ excesy (Bednářova, Räsänenová), které jsou velice nebezpečné. Ďábel je, jak víme, ukryt v detailu. Znovu opakuji: bude-li Bednářová odsouzena, dopustí se justiční moc chyby – bezpočet lidí bude žít s trvalým přesvědčením, že svoboda slova je u nás okleštěna, platí jenom pro někoho a jenom ve vztahu k některým názorům. A odtud je jen krůček k otázce, co se stane obětí „strážců oficiální pravdy“ příště?

EPILOG

Abych se vyhnul nedorozumění, připomenu, že jsem proti ruské agresi psal ještě předtím, než začala (v reakci na vyhlášení „Putinovy doktríny“ krátce před invazí) a že od 24. února 2022 stojím plně a jednoznačně na straně napadené Ukrajiny a že ruskou agresi stejně jednoznačně odsuzuji. Kromě toho ale ctím hodnotu svobody, a to nejen svobodu vyznávat názory a postoje, které jsou v souladu s postoji a názory „oficiálními“, ale také názory a postoje oponentní, třebaže s nimi bytostně nesouhlasím. Jakmile je začneme postihovat, zredukujeme svobodu na její karikaturu. A přesně proti takové pseudosvobodě jsme v listopadu 1989 zvonili klíči.