Miloš Zeman inspirující

Prezident Zeman se nechal slyšet, že během nadcházející návštěvy Moskvy chce uctít památku jak rudoarmějců, tak vlasovců.

Upřímně řečeno, překvapilo mě to, protože ani v nejbujnější fantazii si nedovedu představit, jak to hodlá v hlavním městě RF uskutečnit. Myšleno veřejně, nedvojsmyslně a oficiálně. Rád se nechám překvapit.

V každém případě prezidentova zmínka o vlasovcích, potažmo gen. Vlasovovi, má také pozitivní souvislost. I když to Miloš Zeman nejspíš neměl v úmyslu, mě osobně jeho vyjádření přimělo znovu se zamyslet nad jednou obludností sovětského režimu. Nad nelidsky zvráceným vztahem k vlastním zajatcům.

Nevím, kdo první použil slogan „válka je vůl“. Není to tak úplně pravda, nicméně probíráme-li se tím, jaké možnosti měli sovětští vojáci, kteří za druhé světové války padli do německého zajetí, pak je citovaný slogan zcela na místě.

Ve válce je několik možností. Můžeme vyhrát nebo prohrát. Anebo padnout do zajetí. Pokud se tak stane a po skončení války, případně během ní v rámci výměny válečných zajatců (POWs), se vrátíme do vlasti, nemůžeme očekávat metál. Ovšem stejně tak by nás jenom za to, že jsme padli do zajetí (v regulérním boji, nehovořím o dezerci), neměla čekat kulka nebo šibenice, v lepším případě dlouholetý pracovní lágr.

Tato iracionalita byla ovšem součástí sovětských vojenských předpisů. Kdo se dostal do německého zajetí (které samo o sobě bylo peklem na zemi), byl pro Stalina zrádce zasluhující smrt. Zejména v případě vysokých důstojníků. Takový byl i úděl generála Andreje A. Vlasova.

Během jedné z více operací, jejichž cílem bylo prolomit obklíčení Leningradu, byl Vlasov zajat. Čekala ho „Sophiina volba“. Dočká-li se konce války a bude-li vrácen do SSSR, absolutní trest ho nemine. Druhou možností bylo: bojovat po boku nacistického Německa proti bolševikům. Vlasov zvolil „B“. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

Byť v samotném závěru války namířila Vlasovova Ruská osvobozenecká armáda (ROA) zbraně proti nacistům – po boku protiněmeckých povstalců v Praze. Ano, svět je plný paradoxů.

Tady si neodpustím ono příslovečné kdyby.

Kdyby nacisté zacházeli se sovětskými zajatci podle mezinárodních konvencí, kdyby Stalinův režim neměl tak idiotské předpisy o zajatcích, není vyloučeno, že by žádná ROA nevznikla (ale zase by neměl kdo bránit Prahu během povstání před rozběsněnými Němci – v době před příchodem Rudé armády). To je ale čirá spekulace, realita byla docela jiná. Nikoli černobílá, nikoli přímočará.

Smyslem tohoto článku není hodnotit gen. Vlasova a vojáky ROA, kteří, a to nelze z historie vygumovat, položili v Praze životy právě tak jako vojáci Rudé armády. Šlo mi o to upozornit na výše zmíněnou obludnost týkající se sovětských zajatců. Za to, že se vojáci a důstojníci Rudé armády dostávali během tzv. Velké vlastenecké války v mohutných počtech do zajetí, nese plnou odpovědnost diktátor Stalin. To on je vinen všemi těmi předválečnými čistkami a vojenskou politikou, díky níž v době, kdy Hitler věrolomně porušil smlouvu o neútočení se svým spojencem (pro nechápavé: se SSSR), na tom byla Rudá armáda tak, že ji čekala porážka za porážkou. A masové zajímání vojáků Rudé armády.

Miloš Zeman zaslouží poděkování za to, že díky jím deklarovanému plánu uctít i mrtvé vlasovce máme důvod připomenout sobě i svému okolí jednu z barbarských tváří komunistické diktatury. Každá civilizovaná země, jejíž představitelé uvažují v souladu se zdravým rozumem, chápe, že voják ve válce se nepříznivou shodou okolností může dostat do zajetí – a chová se k těmto vojákům přesně opačně než Stalinův režim.

Takto viděno, je možné počínání Vlasova a vojáků ROA i pochopit (což nutně neznamená s nimi souhlasit). Po pravdě řečeno: Stalin si Vlasova a spol. svým způsobem „vyrobil“ sám. Nelidský princip je zřejmý: vojáky vyždímat jako citron a když se dostanou ne vždy svojí vinou do nesnází a nemohou za režim bojovat, jako vyždímaný citron je hodit do odpadu.

I na tento ďábelský aspekt komunismu bychom měli u příležitosti 70. výročí vítězství nad ďábelským nacismem vzpomenout – až se nás budou zdejší komunisté (jak stranickou knížkou, tak myšlením) pokoušet přesvědčovat o humánní podstatě komunistického systému. Nikoli, přátelé: i k vlastním lidem, kteří za ně nasazovali krky, se chovali jako barbaři k dobytku. Stejně jako nacisté k těmto vojákům v zajateckých táborech.