Měří Mezinárodní olympijský výbor dvojím metrem?

Zdá se, že i průměrný sportovní fanoušek dokáže odříkat 2. bod článku 50 Olympijské charty zpaměti a také pozpátku. Stačilo k tomu málo: jedna helma ukrajinského skeletonisty.

Ochotně přivezu pár sov do Atén a připomenu to ustanovení (volně): „V žádném olympijském areálu, na sportovištích ani jinde nejsou povoleny demonstrace ani politická, náboženská či rasová propaganda.“ Variant překladu je samozřejmě víc. Co je ale podstatné. Spadala vyobrazení na helmě Vladyslava Heraskevyče, portréty jeho zabitých kolegů – sportovců, do definice článku 50/2? To je více než co jiného věc názoru. Rasová propaganda? V žádném případě. Náboženská? Rozhodně ne. A politická?

Tady se musíme zastavit. Je snad vyjádření piety projevem politické propagandy? Nic jiného než úcta k zabitým sportovcům, připomenutí jejich osobní tragédie (obrazně řečeno místo na olympiádě leží na hřbitově) na přilbě k vidění nebylo. Tak jaká politická propaganda? Spíš projev do nebe volajícího pokrytectví - ne ze strany ukrajinského reprezentanta, ale MOV. Jestliže mu jako „kompromis“ nabídl černou pásku na rukávu, pak je to politická propaganda právě tak. Bylo by přece nad italské slunce jasnější, ke komu se ta páska vztahuje. Ke sportovcům, kteří nesmějí být vyobrazeni na přilbě. K dokonalosti dovedená falešná tragikomedie.

Buď nic, ani helma, ani páska. Anebo jedno či druhé. Dle svobodného výběru. Zakázat helmu a povolit pásku je projev alibismu, absurdity a morální krátkozrakosti.

Smith, Carlos, Čáslavská

V souvislosti s touto nesmyslnou pseudoaférou Kevin Maimann na kanadském zpravodajském serveru CBC News připomíná některé epizody, k nimž došlo na minulých olympijských hrách.

Asi nejznámější příklad jasné politické demonstrace byl k vidění na LOH 1968 v Mexico City. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos (zlato a bronz na 200 m) zdvihli na stupních vítězů každý jednu ruku, Smith pravou, Carlos levou, na které měli černou rukavici a prsty sevřené v pěst – dali tak najevo své sympatie protirasistickému černošskému hnutí Black Power. Následovalo vyloučení z amerického týmu a odchod z olympijské vesnice.

(Na stejné olympiádě se do paměti diváků zapsala fenomenální Věra Čáslavská, která na stupních vítězů při hraní sovětské hymny mírně odvrátila hlavu. Jednalo se o protest proti Sověty vedenému vpádu vojsk do Československa. Byl to jeden z těch počinů, který ač měly politický podtext, zasloužily si nejvyšší morální ocenění. Byl by vrchol pošetilosti, kdyby za toto gesto byla jakkoli postižena.)

Pinetteová

Další příklad je z aténské letní olympiády 2004. Během závěrečného ceremoniálu si kanadská pětibojařka Monica Pinetteová, která patří k národu Métisů (kanadští domorodci, míšenci evropských mužů a původních žen), se přizdobila métiskou šerpou, jejich národní symbolem. Zdánlivě se nic nedělo, člověka napadne proč by mělo, ale před hrami v Pekingu 2008 řekla novinám Globe and Mail, že ji nosit nebude, protože funkcionáři dali jasně najevo, že budou přísně vymáhat pravidla týkající se politických symbolů. Podle ní byli tehdy sportovci vystaveni velkému tlaku, aby se vyhnuli jakýmkoli projevům, jen aby náhodou neurazili pořadatelskou zemi. „Jsou v tom opravdu, opravdu velmi přísní. Bylo nám řečeno, že pokud použijeme jakýkoli symbol, pošlou nás domů.“ Zklamaná Pinettová se podřídila. Svěřit pořadatelství zemi, jejíž režim prokazatelně porušuje lidská práva, a současně vytvářet atmosféru, v níž se potomci původních obyvatel obávají použít svůj domorodý symbol možná podle MOV politika není. Ale je to hanebnost.

Lilesa

Nahlédněme do Rio de Janeira. Na závěr OH 2016 se tradičně běžel mužský maraton, v němž stříbro získal etiopský vytrvalec Feyisa Lilesa. Když se blížil k vytoužené metě, zkřížil nad hlavou ruce se sevřenými pěstmi. Byl to politický protest proti zabíjení etiopského národa Oromů, k němuž sám patří, bezpečnostními silami při tehdejších protivládních demonstracích. Třebaže šlo v principu o podobné politické gesto jako v případě amerických sprinterů v Mexico City, vyvázl Lilesa s pouhým napomenutím od činovníků MOV.

Lorenzová

Poslední zastávka bude na olympiádě v Tokiu. Ta byla, jak si pamatujeme, kvůli covidu o rok posunuta (na červenec/srpen 2021), což ale není důvod, proč ji zmiňuji. MOV totiž povolil kapitánce německého týmu pozemního hokeje Nike Lorenzová mít na štulpnách na holenních chráničích duhový symbol vyjadřující podporu komunitě LGBTQ+. Tím se dostáváme k zásadní otázce. Lze-li na olympiádě, na sportovišti, s požehnáním MOV vyjádřit pomocí symbolu solidaritu s komunitou LGBTQ+, jinak řečeno podporu jednomu druhu aktivismu, proč je vyjádření solidarity zapovězeno, pakliže jde o zabité sportovce? Jenom pro úplnost: povolil by MOV symboly vyjadřující podporu aktivistům tvrdícím, že manželství je pouze vztah mezi mužem a ženou, že homosexuální intimní styk je zvrácenost, případně pro-life aktivistům bojujícím za práva na život nenarozených dětí? Když LGBTQ+, tak všichni, to je přece fér.

Závěr sotva může být jiný. MOV používá dvojí metr – a tím sám sebe diskredituje. Svým postojem k helmě Vladyslava Heraskevyče to jenom potvrdil.

●

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz