Média: K případu Jiřího Černého

• Hudební kritik Jiří Černý neví to, co já. Že si ho upřímně a hluboce vážím. Vědět to nemůže, protože mě nezná.

Popravdě řečeno, zajímá mě jako hudební kritik, oceňuji jeho znalosti v této oblasti, vážím si jeho odvahy, kterou pamatují všichni, kdo před převratem navštěvovali jím pořádané Antidiskotéky. Jeho politické názory včetně toho, kterého z prezidentských kandidátů podporuje, jsou z mého pohledu druhořadé. Stejně jako považuji za druhořadé či spíše bezvýznamné, kolik milenek měl Ian Anderson (Jethro Tull), autor skvěle zkomponované písně Too Old To Rock´n´Roll, Too Young To Die.

Bezvýznamné ovšem není, pokud člověk, který je vázán nějakým typem smlouvy s veřejnoprávním rozhlasem, zjevně porušuje pravidla touto institucí závazně stanovená. Připomeňme: Jiřímu Černému byl pozastaven „výkon funkce“, přesněji bylo přechodně zastaveno vysílání jednoho jeho pořadu. Důvodem podle Českého rozhlasu byla jeho politická angažovanost ve prospěch jednoho z prezidentských kandidátů. Dodejme, že svoji podporu onomu kandiátovi vyjádřil mimo rozhlas, nicméně veřejně.

Jiří Černý v tom spatřuje porušení svých občanských práv.

Naproti tomu vedení rozhlasu ve vyjádření k této kauze slovy jednoho svého vrcholného manažera argumentuje: Pokud lidé, kteří mají s rozhlasem smlouvu, veřejně podporují nějakého kandidáta, po dobu kampaně neúčinkují na mikrofon (zástupce šéfredaktora stanice ČRo2 Martin Jonák na Lidovkách.cz dne 10. 1. 2013).

Mám také licenční smlouvu s veřejnoprávním rozhlasem a jako externista spolupracující s jednou krajskou redakcí vím, že jsem vázán rozhlasem stanovenými pravidly. Nejenže se při své publicistické činnosti pro rozhlas, ale prakticky nikde v jiných médiích, ani na svém blogu se nemohu vyjadřovat ve prospěch kohokoli z uchazečů o post prezidenta, natož abych se veřejně angažoval v kampani toho či onoho uchazeče, té či oné uchazečky.

K tomuto „občanskému omezení“ stanovenému mi rozhlasem mohu zaujmout dvojí postoj. Buď cítím občanskou povinnost veřejně se ve prospěch některého z kandidátů angažovat – a pak se musím vzdát, byť dočasně, svého angažmá v rozhlase. Anebo si privilegia pracovat ve veřejnoprávním rozhlase natolik vážím, že nemám problém dobrovolně se podřídit rozhlasovým pravidlům. Ta nejsou projevem „šikany“, ale vycházejí z „pravidel hry“ stanovených veřejnoprávnímu rozhlasu zákonem. Nejde tedy o libovůli rozhlasových šéfů.

Platí: buď jedno, nebo druhé. Nikoli obojí.

Nebudu zapírat. Také já jako člověk, který pozorně sleduje tuzemské politické dění, bych měl co říci k tomu či onomu uchazeči o nejvyšší hradní post, podělit se se čtenáři, proč toho či onoho ano a naopak, případně se i zapojit do kampaně některého z kandidátů. Protože ale ctím stanovená pravidla, výše zmíněného jsem se dobrovolně vzdal a nevnímám to jako ohrožení své svobody vyjadřování, ani okleštění mých občanských práv.

Bude-li podmínkou mé práce pro veřejnoprávní rozhlas ukončení dosavadní spolupráce s rozhlasem privátním, a mám-li o novou práci zájem (což byla moje osobní zkušenost v roce 2000), pak se přece této podmínce rád a ochotně podrobím.

Domnívám se proto, že i ctihodný Jiří Černý, který rozhlasový kodex a vnitřní pravidla týkající se předvolebního období bezpochyby dobře zná, měl na výběr. Tak jako každý z nás, mohl i on zvolit, řečeno v extrémní zkratce: buď pan kníže, nebo mikrofon. Obojí z principu nelze.

Vzpomněl jsem si na poněkud odlišný případ populárního moderátora Aleše Cibulky, s nímž jsem měl tu čest spolupracovat v jednom karlovarském rádiu v politopadovém „pravěku“ privátního rozhlasového vysílání v naší zemi. Byl mimořádně talentovaný, záhy odešel studovat do Prahy, tam také zůstal a v tamních médiích dosud působí.

Také on zažil konflikt s vedením rozhlasu a okamžité propuštění z postu moderátora pořadu Host do domu (ČRo2). Psal se rok 2006, Aleš pozval do studia Yvonne Přenosilovou, která se krajně nelichotivě vyjádřila o Jiřím Paroubkovi – přirovnala jej k Mussolinimu. Moderátor na toto nezareagoval a v pořadu jako moderátor skončil.

Rozhlas k následné polemice mimo jiné uvedl (úryvek je převzat z Britských listů, autorem vyjádření je programový ředitel ČRo Jaromír Ostrý):

Český rozhlas se při zpracování svého Kodexu inspiroval obdobnými pravidly jistě důvěryhodné a všeobecně uznávané instituce BBC (i Česká televize má znění svého Kodexu téměř totožné, o čemž je možné se přesvědčit i na webových stránkách ČT).

Cituji z materiálu BBC:

BBC Live Output Guidance (Pravidla pro živé vysílání BBC – rozšiřující Programové zásady BBC, pozn. autora)

... Útočné poznámky

Jsou-li během živého rozhovoru vysloveny útočné komentáře, tazatel by měl zasáhnout a usilovat o uvedení poznámek na pravou míru, anebo, kde je to vhodné, distancovat BBC od těchto komentářů. Pokud se tak nestane, měla by být při nejbližší příležitosti odvysílána omluva. ....

A pro doplnění článek z Kodexu ČRo...

Pokud se v živém vysílání určitá osoba projevuje tak, že Český rozhlas nemůže dostát povinnostem uloženým zákonem nebo Kodexem, je průvodce (moderátor) živého vysílání oprávněn takovou osobu přerušit, resp. ji odebrat slovo. Jestliže chování nebo projev takové osoby vážně překročí únosnou míru, je povinností průvodce se od chování či výroků takové osoby jménem Českého rozhlasu distancovat.

Co se vlastně stalo?

Aleš Cibulka navodil téma a pak nechal bez povšimnutí svého hosta přirovnat premiéra České republiky Jiřího Paroubka k Benitu Mussolinimu, s dodatkem, že „by si měl dát pozor, aby nedopadl taky tak.“ Nechal nazvat Stranu zelených „stranou impotentů“ a jejího předsedu zpochybnit poněkud nedůstojným způsobem atd. Paní Přenosilová má jistě na tento názor právo, v tom ji nikdo neomezoval, Český rozhlas má ovšem povinnost se ústy svého moderátora od tak hraničních názorů distancovat. Benito Mussolini, jak jistě víte, pane Hvížďalo, nechal (jen tak) popravit 30 000 Etiopanů po nezdařeném atentátu na svého soukmenovce, 7 000 italských Židů nechal (jen tak) transportovat do německých koncentráků na jistou smrt – přežila jen tisícovka, Benito Mussolini byl popraven a jeho tělo bylo za žebra pověšeno a vystaveno v Miláně. A když jsme u těch voleb, nechal také zavraždit svého politického odpůrce Matteottiho, který zpochybňoval výsledky tehdejších voleb, a tedy vítězství italských fašistů. Poněkud trpká souvislost s volbami v České republice. Stalo se.

Závěr? Ve veřejnoprávním rozhlase platí pravidla, která musí všichni jeho zaměstanci včetně externích spolupracovníků repektovat. Skoro by se chtělo říci: bez ohledu na míru jejich popularity.