Malá vzpomínka na velký okamžik: Německé sjednocení

Čas od času se na německém kanálu ARD-alpha podívám pozdě v noci na 25 let staré zpravodajství Tagesschau. Především z nostalgických důvodů: je to návrat do let, kdy jsem býval mlád.

Považuji to v zájmu psychické pohody za rozhodně užitečnější než sledovat archivní záběry Československé televize z komunistické éry plné nenávistné protizápadní propagandy a lživého sebeoslavného chvastounství, z něhož se mi i ve zralém věku zvedá žaludek.

Činím tak také z určité vděčnosti. Ačkoli v komunistické éře byly hlavním zdrojem pravdivých informací západní rozhlasové stanice (Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky, Radio Canada International, Deutsche Welle/DLF a některé další), byla na českém západě německá ARD (spolu s ZDF) každodenním hostem všech, kdo měli možnost její signál zachytit. Obrovskou výhodou bylo, že německé televize nemohli z technických důvodů komunisté rušit. Německé zprávy, jmenovitě Tagesschau ve 20 hodin večer, byly krátké (15 minut), věcné, objektivní, střízlivé a pravdivé – a především po obrazové stránce doplňovaly zmíněná západní rádia.

I po letech si rád připomenu hlasy a tváře někdejších hlasatelů, jak se jim tehdy říkalo. Hlasy a tváře lidí, kterým jsem věřil. Namátkou: Dagmar Berhoffová, Wilhelm Wieben, Werner Weigel. Snímky připojují níže. Byli to pravidelní a vítaní hosté v našem obývacím pokoji.

Včera v noci, vlastně už dnes (4/10) po půnoci, byly zprávy Tagesschau z 3. října 1990 věnovány, a nemohlo tomu být jinak, novodobém sjednocení Německa – jeho čtvrtstoletému výročí.

Byl to jeden z klíčových momentů procesu, který můžeme nazvat různě – rozpad východního bloku či po reaganovsku Říše zla, pád železné opony a berlínské zdi, konec bipolárního světa, konec studené války.

Říká se, že Mitterand i baronka Thatcherová (jejímž jsem velkým obdivovatelem) nepatřili k fanouškům sjednocení Německa. Ba právě naopak. Možná měli v mnohém pravdu, ale v zásadě jsem s nimi tehdy nesouhlasil. Protože, ruku na srdce: byla jiná, lepší varianta? Měly vedle sebe existovat dva demokratické německé státy? I to jistě bylo možné, ale nebylo by to absurdní? Jaký by to mělo smysl? Snad jen – aby Spolkové republice příliš nenarostla křídla? Jiný důvod nevidím.

Osobně považuji sjednocení Německa z roku 1990 za jeden z nejpřirozenějších politických procesů druhé poloviny dvacátého století – a upřímně k 25. výročí vzniku „nové“ Spolkové republiky republiky Němcům, mezi nimiž žije  mnoho mých českých příbuzných,  blahopřeji.

Vzpomínal jsem při sledování Tagesschau z 3. října 1990 jaké to tehdy bylo a co všechno se mezitím událo. U nás i v Německu. A vlastně – jednu výhradu bych měl. Ačkoli plně chápu, proč se Berlín stal novým hlavním městem Spolkové republiky – a je výlučně věcí Němců, jaké město si zvolí za svoji metropoli -, tak trochu mě mrzí, jak rychle se zapomnělo na Bonn. Měl jsem tehdy názor, že by bylo projevem jisté úcty k tomuto městu, a snad i výrazem velkorysosti, kdyby Bonn zůstal i nadále hlavním městem SRN. Leč Němci rozhodli jinak a nezbývá, než to respektovat.

Bylo by jistě pošetilé, kdyby některé státy toto německé rozhodnutí ignorovaly a z politických důvodů ponechaly své ambasády v Bonnu. Jakkoli se to jeví jako obtížně představitelné, jeden takový bláznivý precedent už existuje: ačkoli hlavním městem Izraele je z rozhodnutí Izraelců Jeruzalém, drtivá většina zemí světa (včetně ČR) toto rozhodnutí ignoruje a má své zastupitelské úřady v Tel Avivu.To je na okraj a nyní obrazová část.

•

... jeden z nestorů ARD zpravodajství, na něhož si ti, kdo přijímali německé televize, jistě vzpomenou. Werner Veigel. Ročník 1928, zemřel před deseti lety (1995). Na něj připadla služba 3. října 1990.

... dlouholetou tváří zpráv Tagesschau byl i Wilhelm Wieben. V červnu 2015 oslavil osmdesátku. Pozoruhodné je, že jak on, tak Veigel byli homosexuálové.

 ...  hlasatelka Dagmar Berghoffová, berlínská rodačka, válečné dítě  (*1943), vystudovaná herečka. 

... k 25. výročí sjednocení

 ... z oslavy 25. výročí sjednoceni