Mají Židé truchlit nad smrtí reportérky televize Al Džazíra?

Proč taková otázka? To vysvětluje Moše Phillips, americký proizraelský aktivista, který publikuje v řadě izraelských a židovských médií. Server Arutz Ševa zveřejnil 12. 5. jeho text na téma uvedené v nadpisu (obr. 1).

Phillips má za to, že Židé by lkát neměli. Z prostého důvodu: Širín abú Aklehová pracovala pro televizí, která je nenávidí. Kromě toho: šla na otevřenou bitevní scénu a tam ji potkala smrt. Takový je její příběh.

... obr. 1/

Autor připomíná: Novinářka byla zastřelena ve městě Džanín kontrolovaném Palestinskou samosprávou, kde se izraelští vojáci pokoušeli zatknout palestinskoarabské teroristy, přičemž ti na ně bezhlavě stříleli. Zdá se, že abú Aklehová mohla být náhodně zabita palestinskoarabskými teroristy.

Phillips ozřejmuje, proč použil termín „náhodně“: protože abú Aklehová byla reportérkou antisemitského média, které palestinskoarabští teroristé zjevně milují. Důkazem je podle něj videozáznam incidentu, na němž je po střelbě teroristů - o níž v první chvíli soudili, že způsobila smrt izraelského vojáka – slyšet volání: „Zraněná! Člověče, Širín Širín! Ambulanci! Ambulanci!“ Terorista ji očividně poznal a dokonce o ní hovořil jejím křestním jménem.

Publicista si dále všímá vyjádření vysokých izraelských představitelů týkajících se novinářčiny smrti. Premiér Naftali Bennett označil smrt antisemitské novinářky jako „nešťastnou“ a „politováníhodnou“. Ministr obrany Benny Gantz řekl: "Rád bych vyjádřil svůj smutek nad ztrátou novinářky Širín abú Aklehové.“ Ministr spravedlnosti Gideon Saar označil její smrt za „tragickou“ a ministr zahraničí Yair Lapid jako „nešťastnou“.

V této souvislosti se Phillips znovu ptá: "Pokud někdo šíří nenávist proti židovskému národu a potenciálně podněcuje své čtenáře (diváky) k vraždění Židů, měli bychom nad jeho smrtí ronit slzy?"

Phillips chápe, že politici mají někdy potřebu říkat jisté věci z politických důvodů, i když nejsou pravdivé. Ovšem ostatní lidé – nepolitici - nejsou vázáni chladným kalkulem politiků. Do této skupiny patří i on, a proto pokračuje: „Zeptám se tedy nahlas, v souladu s tím, co si mnozí z nás myslí: Je v tomto případě smutek skutečně vhodnou židovskou reakcí? Je smrt abú Aklehové skutečně ´tragická´“?

Silná slova. Na první přečtení znějí necitlivě, nevhodně, neuctivě.

Autor ale přidává cosi, co stojí za vážné zamyšlení:

"Jinak řečeno, kdyby byl v roce 1942 zabit reportér nacistických novin Der Sturmer, měli Židé truchlit?"

Jak tomu rozumět v souvislosti a Al Džazírou?

Phillips píše, že dnes se samozřejmě nenacházíme (Židé se nenacházejí) v období holocaustu. Princip je ale stejný. Pokud někdo šíří nenávist vůči židovskému národu a potenciálně podněcuje své čtenáře (posluchače, diváky) k vraždění Židů, měli bychom nad jeho smrtí plakat?

Autor opírá svůj postoj o následující: „Al-Džazíra, která je financována vládou Kataru, není kritická pouze vůči Izraeli. Aktivně podporuje antisemitismus.“ A pozor – to netvrdí bez důkazů Moše Phillips, ale s pomocí argumentů Jonathan Greenblatt, výkonný ředitel levicově orientované Anti-Defamation League (Liga proti hanobení). Greenblatt zveřejnil 10. srpna 2018 na serveru The Hill článek „Al Jazeera propagates hatred. Is it also a Foreign Agent?“ (obr. 2):

... obr. 2/

V Greenblattově článku je uvedena řada nenávistných (antiizraelských a antisemitských) postojů Al Džazíry. Kromě jiných:

Televize se snažilo zpochybnit nacistickou genocidu židovského národa a milionů dalších, když ve zpravodajství dne 23. května (2018) referovala o „údajném holocaustu“.

V červnu toho roku byl v jednom jejím blogu Izrael označen termínem „metastázující rakovinná žláza“.

V červenci 2018 odvysílala projev představitele Hamásu Fathiho Hamada, ve kterém vyzýval k „očištění Palestiny od špíny Židů“ do roku 2022 a vyzval k vytvoření chalífátu „poté, co se národ zbaví rakoviny, tedy Židů“.

Al Džazíra nadále poskytuje platformu teroristickým  vůdcům, stejně jako v minulosti poskytovala příznivé pokrytí vůdcům nebo sponzorům al-Káidy.
 

Běžně oslavuje násilí proti izraelským Židům a pravidelně označuje Palestince zabité při pokusu o vraždu Izraelců za „mučedníky“. Tento termín používá pro každého palestinského agenta ozbrojeného křídla Hamásu nebo Palestinského islámského džihádu, který je zabit izraelskými silami, a to navzdory skutečnosti, že obě tyto skupiny otevřeně usilují o povraždění izraelských civilistů. Al-Džazíra také  označuje tyto (vražedné) skupiny jako „odpor“ a členy jejich ozbrojených křídel jako „bojovníky odporu“.

Vedle toho další text na webu Al Džazíry obviňoval Židy ze „zabíjení proroků“ a lživě tvrdil, že historická existence židovských Chrámů v Jeruzalémě je „zákeřný výmysl“. A konečně, podle webu média „mají Židé kontrolu nad pornografickým průmyslem“.

Vraťme se ale k Mošemu Phillipsovi. Ten nikoli nepřípadně konstatuje – vzhledem k výše uvedenému: „Takové médium zastupovala Širín abú Aklehová. Stroj šířící nenávist, jehož byla hrdou a dlouhodobou součástí. Na protest se mohla kdykoli svého postu vzdát. Nikdo to neudělala. Byla to její volba.“

A pokračuje: „Pokud by abú Aklehová zastupovala mediální síť, která propaguje nenávist například k Afroameričanům, bylo by to odsouzeníhodné. Stejně zavrženíhodná je ale skutečnost, že zastupovala mediální síť, která propagovala nenávist k Židům.“

V posledním odstavci Phillips píše, že i když neorganizuje žádnou párty na oslavu smrti ben Aklehové a rozhodně by nikdy neusiloval o to, aby byla zabita, žádá, aby byl omluven, že za ni nebude držet šivu – židovské sedmidenní období smutku. „Nebudu se tvářit, že to byla normální, zodpovědná novinářka, nad jejíž smrtí bychom měli truchlit. Rozhodla se být součástí pravděpodobně největší antisemitské mediální sítě na světě. Vydala se na bojiště. Nemusíme ctít ani ji, ani její volbu.“

Úhel pohledu, který by při hodnocení této kauzy rozhodně neměl chybět.