Letní čas: Podstatný argument. Proti

V argumentační bitvě proti letnímu času se lze opřít o existenci (právního) institutu nočního klidu, jehož smyslem je chránit klidný spánek. Jeho porušování je jedním z trestatelných přestupků.

Noční klid jako právní pojem je v ČR vymezen dobou mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní. Z toho lze dovodit, že tento osmihodinový interval je nejvhodnější dobou pro lidský spánek (což je mimochodem jedna z lidský činností, bez níž nelze žít – pomiňme výjimky. Pro lidský život je stejně podstatná jako dýchání, přijímaní potravy včetně tekutin nebo vyměšování.)

Proto se noční klid těší ochraně ze strany státní moci. Na rozdíl od „zbytku“ dne (06,00-22,00): pokud v tomto časovém období požádáme stát (policii) o zásah proti hluku, vesměs neuspějeme, nepůjde-li o nějaký „decibelový exces“. Naopak v čase vymezeném 22,00-06,00 může státní moc nějakým způsobem zasáhnout. Nikoli svévolně, ale na základě zákona.

Je-li mezi 22,00-06,00 hod. optimální doba pro lidský spánek (a je tomu tak od nepaměti), a je-li tato doba dokonce státem chráněná před rušením, logicky to znamená, že jakékoliv vstávání (buzení ze spánku – vstávání je jeho nejdrastičtější variantou) před šestou ranní je pro kvalitu spánku neblahé. Dokonce soudím, že je tím víc neblahé, čím víc se čas vstávání blíží k chráněnému začátku, tedy k 22. hodině.

Čistě teoreticky by měl tedy stát, pakliže zákonem chrání noční klid, zajistit také to, aby tento klid nebyl jím samým porušován. Přesně to se ale zavedením letního času (LČ) děje.

Aby předešel nedorozumění: naprosto chápu, že stát nemůže garantovat všem svým občanům (obyvatelům, kteří jsou nuceni respektovat jeho zákony), že nebudou muset vstávat před šestou ranní čili v době, kdy je jejich spánek zákonem chráněn. Tak dokonale se život moderní společnosti zorganizovat prostě nedá. Stát ale může zaručit to, že ty své občany (obyvatele), kteří jsou nuceni více či méně pravidelně vstávat před šestou ranní, nebude nutit vstávat od dubna do září ještě o hodinu dřív. On však dělá pravý opak: zavedením LČ je nutí vstávat o hodinu dřív.

Máme tu tedy paradox. Stát na jedné straně chrání noční klid (třeba před vyřvávajícími opilci vracejícími se z nočního „tahu“ apod.) a na druhé straně dělá ještě něco horšího než tito opilci: zavedením letního času nutí lidi v daném noci definitivně přerušit spánek (vstát) o hodinu dříve.

Všechny případné oponenty bych na tomto místě rád upozornil, že přetočením ručiček na kuchyňských hodinách se „biorytmický“ čas nemění.

Udělal jsem si osobní srovnání. Několikrát za měsíc jsem nucen vstávat ve 4 hodiny ráno. Což je v době platnosti LČ ve 3 hodiny. Slovy: ve tři hodiny (SEČ). Ačkoliv jsem šel spát ve 22 hodin (jak standardního SEČ před 26. březnem 2017, tak SELČ  po 26. březnu 2017, což v tom druhém případě bylo v 21 hodin SEČ) a měl jsem za sebou v obou případech šest hodin spánku, rozdíl byl markantní. Po 26. březnu mě po odchodu z domu (v 04,30 SELČ = 03,30 SEČ) přivítalo venku nezvyklé ticho a jen tu a tam se ozval ptáček – zpěváček (opeřence o letním čase zřejmě nikdo neinformoval). Podstatnější ale bylo, že jsem se celý den cítil z extrémně brzkého vstávání unavený, měl jsem pocit, že jsem lemra líná a kvůli intenzivnímu vstávání se mi málem vykloubila čelist. Totéž jsem sledoval u svých kolegů v týmu, kteří vstávali ve stejnou dobu.

Proto soudím, že LČ by bylo správné zrušit. Pokud si chce někdo večer na terase nalhávat, že je světlo já nevím do kolika hodin, ať si přetočí hodinky jak chce dopředu, třeba v 21 hodin na půlnoc a může se oddávat iluzi, že o půlnoci je u nás ještě světlo. Totéž ale nemohou udělat lidé, kteří pracují od šesti hodin ráno: posunout si čas v mobilu o tři hodiny dozadu, chodit do práce o tři hodiny později – a nemít s tím u zaměstnavatele problém. Nepíšu o výjimkách; tam kde to jde, tam jim to budiž přáno, ale jsou tisíce pracovních míst, kde to z různých důvodů realizovat nelze.