Kdo je Charlie, ať zvedne ruku. A nehlaste se všichni

Titulek na Novinkách.cz: „Charlie Hebdo zesměšnil pád airbusu. Rusové zuří.“ Nedivím se jim. Jsem tím znechucen právě tak.

Nemám rád kampaně. Nemyslím předvolební, ty jsou patrně nezbytnou součástí demokracie. Hnusí se mi kampaně mediální. Učelové. Například ta kolem utonulého syrského chlapečka. Fotografie s jeho tělíčkem, nechutně stavěná na odiv, měla „změnit svět“. Nezměnila nic. Po jejím zveřejnění dál umíraly v moři děti rodičů, kteří se rozhodli (mnozí byli přinuceni okolnostmi, to nepopírám) stát běženci. Desítky, možná stovky se jich utopily předtím i potom, aniž by byly něčím víc než statistickým údajem.

Doslova megakampaň nás letos mediálně válcovala po 7.lednu, kdy došlo k povraždění řady redaktorů týdeníku Charlie Hebdo islamistickými teroristy. Měla i své jméno:  Je suis Charlie.

Byli jsme svědky masivních demonstrací. Snad nikdy v nedávné  historii se nesešlo na nějaké manifestaci takové množství politiků z celého světa, jaké jsme mohli vidět na protiteroristické přehlídce mocných v Paříži několik dní po krvavé tragédii.

Dal jsem tehdy veřejně najevo (na internetu, jinou možnost obyčejný smrtelník nemá, ale díky za to), že nepatřím do tohoto lidského stáda. Že jednoduše v mém případě platí  Je ne suis pas Charlie. Nejsem Charlie. Nikoli proto, že bych nebyl otřesen oním teroristickým zvěrstvem. A nikoli proto, že Charlie není profesor Tomáš Halík.

Důvod byl jiný. Nesdílím takové pojetí svobody, jaké vyznává postižená redakce.

Nemyslím si, že když se něco smí, že se to také může či má (dělat). Nikdo vás nemůže trestně stíhat za to, když se  bude ve společnosti, například u slavnostní tabule, chovat jako primitiv a nevychovanec: říhat, uvolňovat rektální větry (prdět), mlaskat a srkat. Anebo dávat na pohřbu ve smuteční kapli v přítomnosti pozůstalých k lepšímu oplzlé vtipy.

Jsou prostě věci, které slušný člověk ve veřejném prostoru nedělá.

Dle mantinelů, které jsem si nastavil sám a jimiž se snažím řídit, k nim patří elementární úcta k tomu, co je jiným svaté. Stejně tak ve slušné společnosti obecně platí, že z holocaustu a obětí teroristických útoků či technických a přírodních katastrof si legraci neděláme. Pieta a sranda jsou neslučitelné – jako oheň a voda.

Častý protiargument, žesvoboda slova buď je, nebo není  je sice formálně správný, ale tak černobílý a přímočarý náš svět není, abychom si s ním vystačili. Nebo snad svoboda pohybu znamená, že se na pláži mohu volně procházet po zádech a břichu opalujících se turistů? Anebo jezdit vpravo i vlevo, jak se mi zachce? Vždyť svoboda pohybu buď je, nebo není.

Je to všechno samozřejmě trochu jinak. Ke svobodě patří zodpovědnost, každá svoboda, už od dob prvního člověka v zahradě Eden, má své limity. („Ze všech stromů rajských jísti budete, kromě … .“ To je dávný stvořitelský princip, který platí dodnes, ať v něj věříme či nikoli.)

Posledního října spadlo na Sinaji ruské letadlo, v němž přišlo o život více než dvě stě nevinných lidí. Časopis Charlie Hebdo si z jejich smrti stupidně a lacině utahuje. To je důvod, proč znovu opakuji: JE NE SUIS PAS CHARLIE.

A ptám se: co tomu říkají ti, kdo v lednu byli Charlie? Jsou Charlie i dnes?

Nevolám po zákazu týdeníku, po jakémkoli trestu či mocenských restrikcích vůči redakci. Ne tisíckrát ne! Na to je mi svoboda slova příliš drahá.

Tak o co mi tedy jde, můžete se ptát?

O jednu jedinou věc. O prostou lidskou slušnost, o úctu k těm, kdo byli zbaveni toho nejcennějšího, co každý máme – vlastního života. O stejnou míru piety ze strany redakce k obětem sinajské katastrofy, jakou všichni slušní lidé této planety vyjadřovali vůči jejich zavražděným kolegům.

Stačilo přitom tak málo. Nepodlehnout pokušení dělat si z této tragédie legraci.