Kauza Smetana: Diskuse pokračuje

• Srovnávat počin olomouckého řidiče Smetany (přikreslení tykadel na politické předvolební plakáty) s vandalismem lidí, kteří nám posprejují auto či fasádu rodinného domu, je nesmysl. Stejný jako kdybychom tvrdili, že v USA kati, kteří ve jménu spravedlnosti zbavují života vrahy, jsou také vrazi.

Politický předvolební plakát je něco jiného než automobil či rodinný dům. Ba co víc, něco docela jiného je i klasický reklamní billboard.

Je to prostředek komunikace mezi politikem a mnou - voličem. Politický subjekt mě chce s jeho pomocí přesvědčit o tom, abych mu pomohl získat politickou moc, abych mu pomohl dostat se do pozice, z níž bude ovlivňovat můj život, určovat jeho pravidla.

Tak tomu v případě reklamního billboardu v obecné rovině, tj. až na výjimky, není. Nabízí-li firma XY zboží, které nevyvolává závislost (tedy nikoli drogy všeho druhu), jsme v rovnocenném postavení ve stylu ber nebo neber. Mohu ten její úžasný produkt koupit, nebo také nemusím. Rozhodnu-li se svobodně pro to první, koupím, zaplatím a užívám je – a nic se neděje (opět s výjimkou reklamací apod.). Rozhodnu-li se pro to druhé, taktéž se nic neděje.

Něco jiného jsou politické předvolební plakáty.

Strana XYZ jejich zveřejněním vstupuje ve svobodné společnosti do demokratické politické soutěže. Vlastně nejen do soutěže, také do demokratického dialogu, pakliže platí, že „demokracie je diskuse“. Jedním z účastníků tohoto dialogu jsem i já, občan – volič.

Chce-li politická strany XYZ můj hlas k tomu, aby získala politickou moc, a činí-li tak v rámci politické diskuse, je vrcholně hanebné, když v rámci této diskuse, k níž jsem jejími billboardy vyzván, mě justiční moc, součást širší mocenské struktury demokratického režimu, za mé postoje trestá.

Jako demokrat jsem dokonce přesvědčen o tom, že mě justiční mašinerie demokratického režimu ani potrestat nesmí, protože pak se chová jako mašinerie režimu totalitního. Co tím míním? Zkusme si představit, že bychom za komunistického režimu 1948-1989 udělali to, co za demokracie učinil řidič Smetana. Přikreslili bychom malůvky na předvolební agitační plakáty KSČ (resp. Národní fronty), nějaký kovaný komunista či aktivní soudružka donašečka z uličního výboru by nás udala a věc se dostala k soudu. Byli bychom odsouzeni? Bezpochyby ano.

Mělo by to svoji „logiku“: komunistický režim byl nedemokratický čili „nedialogový“.

Jak je tedy možné, že v demokratickém režimu byl řidič Smetana odsouzen? Nemluvím o náhradě škody, která je v pořádku a kterou on zaplatil. Mluvím o alternativním trestu veřejných prací.

Kdyby olomoucká paní soudkyně, a je vcelku lhostejné, jaké má příjmení, proto také její podjatost nebo nepodjatost řidič Smetana neřešil, byla bytostnou demokratkou, musel by její verdikt znít: náhrada škody ANO, trest za vyjádření postoje v situaci, kdy k  němu byl vyzván (on, vy, já, kdokoli), NIKOLI.

Politici, partaje a ostatní, kdo vstupují do tohoto otevřeného ringu, jehož vítěz (na jejich straně) získá nad námi moc (určovat pravidla hry), nese svým způsobem kůži na trh a musí ledacos ustát. Pakliže se věc dostane až k soudu, musí být právě on (soud) garantem demokratických práv „řidiče Smetany“ na svobodné vyjádření názoru, k němuž je de facto vyzván.

Je to v principu podobné situaci blogerů s otevřeným režimem diskusí. Vstupuji-li do blogosféry se svými názory, také musím být připraven ledacos snést (a že toho je v české internetové diskusní žumpě).

Řidič Smetana jistě udělal chybu. Že se neodvolal. Stejnou by v roce 2007 udělal exministr informatiky Vladimír Mlynář, kdyby pokorně přijal trest odnětí svobody na 5 a půl roku, který mu v kauze Testcom napařila soudkyně Slepičková – za údajný trestný čin, který se ovšem nestal, jak potvrdil Vrchní i Nejvyšší soud. Jinými slovy, V. Mlynář neměl být prvoinstančním soudem vůbec odsouzen. Přesto odsouzen byl - a to je špatně!

Totéž po mém soudu platí i o řidiči Smetanovi. O to tady  jde v první řadě.