Kam odešli Židé z arabských zemí?

Přirozená odpověď by zněla: Do Izraele. V mnoha případech tomu tak bylo, přesto je tato kapitola dějin diaspory složitější. Upozorňuje na to článek „Where did all the Jews from the Arab world go?“na serveru Ynetnews.

Diaspora

Diaspora ve smyslu diaspora židovská je usídlení Židů mimo Zemi izraelskou, a to v důsledku vyhnání nebo emigrace. Pochází z řečtiny a znamená rozptýlení (Židů po světě).

Autorem  článku je Yaniv Pohoryles a vychází ze studie zpracované pro Ynetnews telavivským Muzeem židovského lidu (dříve Muzeum diaspory)  Beit Hatfutsot. Článek byl publikován v pátek 4. ledna.

Seznamme se se základními údaji této studie.

Kolem roku 1948 emigrovalo z arabských zemí na čtvrt milionu Židů. Většina do Izraele, tisíce ale do jiných zemí, kde založili sefardské židovské komunity. Dlužno dodat, že Židé začali opouštět arabskou diasporu ještě před zřízením Izraele; jejich počet rapidně narostl po vypuknutí konfliktu mezi novým židovským státem jeho arabskými nepřáteli. Z některých zemí odešli Židé poměrně rychle, během několika let, jinde šlo o proces dlouhodobější charakterizovaný několika vlnami. Z asi milionu Židů, kteří žili v arabských státech v roce 1947, jich tam v současné době nalezneme jen několik tisíc.

Poměrně rychle, snadno a v tichosti opustili Židé Maroko. Jinde takovou možnost neměli. Z Jemenu a Iráku odešli Židé v rámci operací typu „Exodus“ organizovaných izraelským státem. Mnozí z těch, kdo se k masovému exodu nepřipojili, zůstali v oněch dvou zemích dodnes.

Přirozeným a preferovaným cílem pro většinu Židů byl samozřejmě Izrael. Nadšení z jeho vzniku bylo obrovské, neboť ustavení Izraele znamenalo vyvrcholení touhy generací a jejich modliteb za návrat na Sion (odtud název sionismus – LS) a jejich přirozené potřeby být součástí tohoto sionistického počinu.

Některé faktory, zhusta osobní, ovšem způsobily, že ne všichni mířili do Izraele. Často ti, kdo měli příbuzné v jiných zemích, kteří byli s to jim finančně pomoci, se stěhovali za nimi, nikoli do Izraele. Vedle toho: členové bohatých a vzdělaných rodin, kteří hovořili anglicky nebo francouzsky a navíc ovládali profese, které jim umožnily snadnější integraci v západních zemích, často preferovali, alespoň zpočátku, právě tyto země před židovským státem.

Po vypuknutí šestidenní války v roce 1967 žilo v Libyi na šest tisíc Židů. V zemi jim hrozilo pronásledování, proto byli přepraveni nejprve do Itálie, odkud se většina z nich přestěhovala do Izraele.

Členové některých židovských komunit v arabském světě odešli dávno před vyhlášením Izraele. Například Židé z Maroka se v 19. století usadili v brazilské Amazonii a v Peru. Studia uvádí, že sefardská komunita v kanadském Quebeku čítá asi 25 tisíc příslušníků; většinou žiji v Montrealu. V této frankofonní provincii našlo nový domov mnoho francouzsky mluvících Židů z Maroka, kteří se tam přesunuli koncem 50. let minulého století. Naproti tomu Židé ze Sýrie se na přelomu 19. a 20. století usídlili ve velkých městech Latinské Ameriky, jmenovitě v Mexico City, Buenos Aires, Sao Paulo a Cuidad de Panamá.

Některá společenství Židů z Iráku se zase usadila v Indii a na Dálném východě, zatímco do Anglie se přemístila jemenská židovská pospolitost z Adenu.

Na většině míst, kde se nově usadili, založili Židé synagogu a usilovali o uchování náboženských a kulturních zvyků tak, jak je praktikovali v zemi původní dispory. Tato kontinuita pak sloužila jako kotva pro uchování identity i u nastupujících generací.

Pokud jde o jazyk, mnozí Židé hovořili jedinečnými židovsko-arabskými dialekty (židovská arabština – LS) , která se v různých částech arabského světa vzájemně lišila. Například bagdádský dialekt se lišil od dialektu, který používali Židé v Tunisku nebo Jemenu. V zemích, které byly kolonizovány Francií, přijalo mnoho Židů francouzštinu jako svůj jazyk. V řadě těchto lokalit byly zřizovány židovské školy založené organizací Alliance Israélite Universelle, jejímž duchovním otcem je francouzský politik 19. století Adolphe Crémieux, známý jako ochránce práv Židů ve Francii (a jejích koloniích).

Většina z těch, kdo se z arabského světa přestěhovali jinam, používala svůj mateřský jazyk (arabština, případně dialekt židovské arabštiny), přinejmenším doma.V Izraeli však existoval silný tlak na to, aby si nově příchozí osvojili společný jazyk – hebrejštinu. Bylo to samozřejmě nezbytné z praktického hlediska, navíc na ty, kdo hovořili arabsky bylo nahlíženo s podezřením, protože šlo o jazyk nepřítele. V důsledku toho většina imigrantů svůj mateřský jazyk postupně opouštěla a nastupující generaci ho již nepředala. Obecně platí také to, že Židé, kteří odešli do Latinské Ameriky, přijali jako svůj jazyk španělštinu (v Brazílii portugalštinu), zatímco v USA angličtinu.

Vraťme se ale na Blízký východ. Zatímco většina jemenských Židů skončila v Izraeli, Židé z Egypta se rozptýlili po světě. Přes 15 tisíc jich našlo nový domov v Jižní Americe. Ti, kteří v Egyptě z finančních důvodů zůstali, posléze přišli o všechen nebo většinu svého majetku, když prezident Násir v roce 1961 nařídil znárodnění majetku bohatých lidí. Po porážce Egypta ve válce 1967 došlo k protižidovským nepokojům a drtivá většina ze zbývajících dvou tisíc Židů zemi opustila.

Dnes žije v Izraeli mnoho Židů marockého a tuniského původu, zatímco většina Židů z Alžírska se usadila ve Francii, většinou v Marseille, Paříži a Štrasburku. Měli to snazší o to, že jako obyvatelé této kolonie byli nositeli francouzského občanství. Do Francie jich odešlo na 130 tisíc, zatímco pouhých třicet tisíc se rozhodlo pro návrat do Izraele. Za toto své rozhodnutí (zůstat většinově ve Francii) bývají v Izraeli často kritizováni.

Závěrečný pohled se bude týkat židovské diaspory v Sýrii a Iráku. V Sýrii se Židé dělí do dvou samostatných komunit. Ti z Damašku jsou „Šami“, ti z Aleppa pak „Halabi“. Každé společenství má vlastní tradici. „Halabi“ odešli v roce 1912 do Mexika, kde založili novou komunitu a synagogu Magen David. Ti, kdo v Sýrii zůstali, se přiklonili k sionistické myšlence a ještě před rokem 1948 odešli do tehdejší Palestiny, někteří už v 19. století. V témže století opustilo Sýrii mnoho Židů také kvůli zhoršující se ekonomické situaci. Změnu přineslo až otevření Suezského průplavu, kdy se mnoho Židů přemístilo nejprve do Bejrútu, pak do Egypta, jehož ekonomice průplav prospěl, a později odešli na Západ. Ti, kdo zaváhali a po roce 1948 v Sýrii zůstali, měli pak problém zemi opustit. Uvolnění nastalo až za prezidenta Asada (otce prezidenta nynějšího) v roce 1992, čehož většina využila a emigrovala.

Jedna z nejstarších židovských komunit žila v Iráku. K roku 1948 byla charakterizována jako poměrně prosperující  s nemalým vlivem na místní kulturu a mnozí původně s odchodem nepočítali. Po vyhlášení Izraele se k arabské agresi proti němu připojil také Irák, což pro tamní Židy znamenalo nejrůznější formy pronásledování a útlaku. Irácká vláda povolila Židům emigrovat a mylně předpokládala, že jich odejde pouze hrstka. Ti, kdo se rozhodli odejít přišli o většinu svého majetku; polovina z nich se usadila v Londýně. Když se dostal k moci Saddám Husajn (ještě než se stal prezidentem), uprchla většina Židů do tehdy ještě šáhovského Íránu a později odešla do Izraele.

Závěrečná poznámka autora  blogu:   Ani jeden z obrovského množství Židů, kteří odešli z arabského světa, ať už do Izraele či jinam, neskončil natrvalo v uprchlickém táboře. Ano, z Izraele odešlo v důsledků událostí let 1948/1949 nemalé množství palestinských Arabů. Ti ovšem v uprchlických táborech skončili. Proč ne jedni (Židé) a proč druzí ano (Arabové)? To je, oč tu také běží.

•

FOTOODKAZ 1

Muzeum židovského lidu v Tel Avivu. Pohled zvenku. (Zdroj: Shalom Israel Tours)   KLIKNĚTE  ZDE

FOTOODKAZ 2

Muzeum židovského lidu v Tel Avivu. Foto pořízené uvnitř. (Zdroj: Museumsinisrael.gov.il)    KLIKNĚTE  ZDE