K zamítnutí ústavní žaloby kardinála Duky

Po více než čtyřech letech od podání žaloby kvůli inscenacím „Naše násilí a vaše násilí“ a „Prokletí“ (podal ji kardinál Dominik Duka a jeho advokát Ronald Němec) uzavřelo kauzu rozhodnutí Ústavního soudu.  

Máme jasno. Umělecká svoboda u nás je tak široká, že se do ní vejdou i ty nejsprostší urážky křesťanů. Nelze s tím ovšem nic dělat. Jen vzít to na vědomí jako realitu doby.

Připomeňme jednu z her. V květnu 2018 bylo v rámci přehlídky Divadelní svět Brno 2018 uvedeno představení chorvatského režiséra Olivera Frljiče „Naše násilí, vaše násilí“. V ní Ježíš Kristus sestoupí z kříže a znásilní muslimku.

Takovýto obraz, byť jde o obraz umělecký, může mezi skutečnými křesťany, pro něž je Ježíš Kristus osobním Spasitelem – a tomu odpovídá i jejich vnitřní vztah k němu – vyvolat pobouření, zhnusení, odpor a také smutek. Jako kdyby někdo sprostě urážel někoho, koho si hluboce vážíte, koho milujete, a to tím nejnechutnějším způsobem.

Dominik Duka požadoval omluvu. Byl odmítnut. Městským soudem, krajským, Nejvyšším i Ústavním. V České republice svoji při prohrál. Pro věřící křesťany všech vyznání trpké poznání.

Co k tomu ještě dodat? Na hrubý pytel hrubá záplata. Zkusme si představit, že by někdo na divadelních prknech předváděl, jak Frljičův otec znásilňuje vlastní matku, režisérovu milovanou babičku. A zakomponoval tuto zvrácenost do vznešených myšlenek o komplikovaných vztazích soudobého světa. Necítil by se režisér Oliver Frljič ponížen, potupen – a hluboce uražen? Nedotklo by se ho to snad? Stejně cítí kontroverzní výjev z jeho hry „Naše násilí ...“ všichni, pro koho je Ježíš tou nejvyšší hodnotou v životě.

Nad tím vším ale stojí, i dle Ústavního soudu, právo na svobodu projevu. Lze tedy svobodně urážet city jiných, a to tím nejvulgárnějším způsobem. Je dobré to vědět. A doufat, že se to netýká pouze křesťanů, kteří se budou bránit nanejvýš právní cestou (třebaže neúspěšně). A že stejně bude nazíráno i na obdobou hru (pokud někdo najde odvahu ji napsat a realizovat), která bude sprostým způsobem pojednávat to, co je svaté lidem muslimské víry. Detaily snad snášet netřeba.

Pokud by k něčemu takovému přece jen došlo a představitelé českých muslimů po takovém představení zvolili stejnou právní cestu jako kardinál Duka, zachovaly by se soudy stejně, anebo by z obav před násilím muslimů zvolily jiný metr? Něco takového se zřejmě nikdy nedozvíme. Můžeme jen spekulovat. Ondřej Neff ve středečním (12. 10. 2022) úvodníku na Neviditelném psu k tomu výstižně napsal:

Ano, orální sex na soše papeže, Kristus znásilňující muslimku, to vše je kryto svobodou slova. To je ale u nás jen jednosměrná ulice. Brněnští divadelníci, jen si zkuste uvést hru , kde bude Mohamed znásilňovat na scéně křesťanku. Dočkáte se komanda samopalníků a když jim utečete, někdo si na vás počíhá a podřízne vás.

Upřímně: cítím, že kauza obsahuje jedno velké dilema. Ptal jsem se sám sebe: Byl bych pro to, aby se tvůrci za tu nechutnou vulgaritu omluvili? Vnitřní hlas mi říkal: K čemu by to bylo? Představení  bylo odehráno, věřící (asi ne všichni) pocítili urážku - a případnou jizvu na jejich duších žádná soudem nařízená formální omluva  nezhojí. Je tedy použití prostředků v uměleckém díle, které se dotýkají citů určité skupiny lidí (třeba věřících), daň za svobodu? Nejspíš ano.

Řešit podobné kontroverzní záležitosti soudně? Po čtyřech letech se ukázalo, že tudy cesta nevede: kdo se cítí uražen, zastání se nedobere. Uvažujme. Na jedné straně je tu láska ke svobodě, na druhé straně láska a úcta k Ježíši. Co převáží? Nelze mít jedno i druhé, pakliže je Ježíš tím nejvulgárnějším způsobem urážen. V takovém případě si musíme vybrat. Buď bezmeznou svobodu – a tedy strpět onu sprostou dehonestaci, kterou obsahuje hra „Naše násilí a vaše násilí“. Anebo svobodě nadřadíme lásku a úctu k Ježíši – a pak musíme svobodu poněkud omezit. Co tedy?

Moje odpověď vychází z tzv. zlatého pravidla. Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Sotva ale něco takového člověku přijde na mysl, spatří problém. Oliver Frljič se tím pravidlem řídit nemusel, protože si mohl být jist, že ačkoli urazí bezpočet křesťanů (to nemohl nevědět), nikdo z křesťanů z principu neurazí podobným způsobem jeho. On je tedy ve výhodě, křesťané v nevýhodě. Začarovaný kruh.

Zvláštně ovšem znějí následující věty v tiskové zprávě Ústavního soudu k této kauze:

V jednom z citovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zaznělo v disentu, že pro věřícího je nejlepší ochranou před rouháním a výsměchem síla jeho víry. Čas uplynulý od uvedení obou her prokázal, že se věřící ochránit dokáží.

Pravda to je: moje víra je natolik silná, že by s ní ani tisíc podobných her nedokázalo otřást. Současně ale citované vyjádření Ústavního soudu říká: justiční systém České republiky vám, věřícím občanům státu, v podobných případech nepomůže. Musíte se spolehnout pouze na sílu své víry.

Beru na vědomí. S trpkým povzdechem se ale nemohu nezeptat. Lze to vztáhnout i na ostatní skupiny ve společnosti, pakliže je bude někdo dehonestovat? Budu-li sprostě urážet homosexuály – a je lhostejné, do jakého uměleckého hávu svůj postoj zabalím -, také bude platit, že jejich orientace sama o sobě je dokáže ochránit před výsměchem heterosexuálů? U věřících (křesťanů) se něco takového předpokládá. A u ostatních? Není to snad myšleno tak, že „umělecký antisionismus“ je v rámci svobody projevu v pořádku, protože síla judaismu a sionistické myšlenky Židy před antisemitskými urážkami spolehlivě ochrání.