K verdiktu v kauze herců Čtvrtníčka a Potměšila

• Ve středu 14/1 mě potěšily dvě zprávy. Fenomenální vítězství naší ženské biatlonové štafety v Bavorsku, při jejímž přenosu jsme se sedmiletým vnukem mohutně fandili – a nebyli zklamáni. A pak verdikt v kauze „Lid vs ¼níček & Potměšil“.

Když byli oba herci loni na podzim za účinkování v charitativní videoscénce, v níž použili policejní uniformy, odsouzení k podmíněným trestům vězení, připojil jsem se ke kritikům tohoto rozhodnutí a na svém blogu na iDNES jsem 14. 10. 2014 (v článku „Nejabsurdnější soudní verdikt roku?) napsal:

Nyní se tedy stalo to, v co jsem celou dobu doufal. Oba herci byli zcela zproštěni obžaloby. Pravomocné rozhodnutí má zásadním význam nejen pro ně, ale také pro mě. Česká justice si moji důvěru jako občana a jejího potenciálního klineta (který doufá, že se jejím klientem nikdy nestane) příliš nezískala. Verdiktem v této kauze si poněkud vylepšila kredit, nicméně u takovýchto a podobných kauz (I. instance: obžalovaný je vinen a je mu uložen trest, odvolací instance: nepravomocně odsouzený je nevinen) mě děsí zásadní rozpor v rozsudcích, že z toho mívám noční můru.

Chápu, že po přečtení předchozí věty vyvstane námitka: od toho tu máme vícestupňové soudnictví s možností odvolání a nakonec to dobře dopadlo, tak o co mi jako jde. O něco trochu jiného: jak to, že na jednu a tu samou věc lze nahlížet tak diametrálně odlišně?

Když se totéž stane v medicíně a jeden lékař (omlouvám se za vulgarizaci a zjednodušení) označí bolest břicha jako „zaražené prdy“ a jiný správně odhadne, že jde o slepé střevo, bývá z toho pěkný mediální skandál. Jak to, že v soudnictví z toho nikdy skandál není?

Ať tak či onak, oběma hercům se sluší blahopřát – a vlastně nám všem, kdo spadáme pod jurisdikci českých orgánů činných v trestním řízení. K tomu, že v soudní síni zase jednou zvítězil zdravý rozum.