K útokům na Madeleine Albrightovou

Bezpočet srbomilů (potažmo rusomilů) zaznamenal, že Madeleine Albrigtová zemřela přesně na den 23 let poté, co tehdejší šéf NATO Javier Solana vydal rozkaz k zahájení operace Allied Force.

Tedy Spojenecká síla. Ano jde o válku v Jugoslávii, která začala leteckými údery o den později a trvala do 10. června 1999.

Méně už se ti, kdo v internetových diskusích M. Albrightovou nechutně dehonestovali, zamysleli nad příčinami spojeneckého zásahu proti Miloševićovu režimu – a také třeba nad důvody toho, proč akce nemohla mít přímý mandát Rady bezpečnosti. Přestože právě to je snadno vysvětlitelné, vezmeme-li si na pomoc jako ilustraci současnou agresi Ruska vůči Ukrajině.

Je snad představitelné, že by Rada bezpečnosti mohla přijmout jakoukoli rezoluci odsuzující Putinův vpád na Ukrajinu – nezávislou suverénní členskou zemi OSN – za situace, kdy je Ruská federace stálým členem Rady s právem veta?

Prošla by snad v roce 1999 Radou bezpečnosti rezoluce podporující operaci typu Allied Force za situace, kdy na straně Jugoslávie stojící Rusko bylo stálým členem Rady s právem veta?

Když byla M. Albrightová v březnu 2019 v Praze v rámci oslav 20. výročí našeho vstupu do NATO, během setkání na Právnické fakultě připomněla (jinak formulovanými slovy), že něco takového nepřicházelo do úvahy. Proto bylo nutné řešit tuto záležitost přímo s Aliancí.

Zkusme si představit, jak by asi dopadlo hlasování v pomyslné Radě bezpečnosti v únoru 1945, kdyby místo dejme tomu Francie bylo stálým členem Německo s právem veta a rozhodovalo se o bombardování Drážďan. Nálety by schváleny nebyly. Je to samozřejmě nesmyslný příklad, ale tato nesmyslnost o to lépe ilustruje důvody, proč ne vždy je možné se na Radu bezpečnosti spolehnout. Zejména, jde-li o „střet zájmů“ jednoho jejího člena s právem veta.

Kritici aliančních vzdušných zásahů namířených proti Miloševićovu režimu si počínají velice účelově – a nefér. Staví na pranýř zmíněnou operaci a zcela přehlížejí tragické události, které tomu všemu předcházely a zásah vyvolaly. Jako kdyby druhá světová válka na Dálném východě nezačala z pohledu americké účasti  útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941, ale svržením atomové bomby na Hirošimu 6. srpna 1945.

Ani u nás nezačal problém kolem sudetských Němců jejich dohodnutým poválečným transferem, nýbrž už v Mnichově 1938 – a vlastně ještě před ním.

Všem srbomilům (ve smyslu stoupenců tehdejší politiky jugoslávského lídra Miloševiče, není to nic proti srbskému národu) budiž připomenuto, že mezinárodní společenství se do poslední chvíle snažilo dosáhnout dohody mezi Srby a kosovskými Albánci mírovou cestou a že válku si na Západě nikdo nepřál.

Vyhnout se jí ale nebylo možné – leda za cenu, že by měl Milošević volnou ruku v páchání zla a Západ tomu nečinně přihlížel, jako se to stalo ve Srebrenici v létě pětadevadesátého roku. Tehdy bylo Srby a jejich řeckými a ruskými přisluhovači zmasakrováno přes osm tisíc bosenských muslimů. Zopakování něčeho podobného v Kosovu nepřicházelo do úvahy.

Tím nemá být řečeno, že kosovští Albánci byly tvořeny houfy andělů, leč tím, kdo pohřbil mírové řešení odmítnutím dohod ujednaných na zámku v Rambouillet ve Francii nebyla reprezentace kosovských Albánců, ale zástupci Jugoslávie. Přesto se před zahájením leteckých operací konal poslední pokus o pokojné řešení. Takto ho popsal na webu České televize 23. března 2019 Mirek Kašpar:

Posledním diplomatickým pokusem, jak odvrátit válku, byla mise amerického vyjednavače Richarda Holbrooka do Bělehradu 21. března. Ani tentokrát ale Miloševič neustoupil a 23. března Holbrook oznámil definitivní krach jednání s Jugoslávií.

Teprve pak přistoupilo NATO k vojenskému zásahu, jehož cílem bylo násilí v oblasti ukončit, což se posléze podařilo. Během první dekády června 1999 se Miloševič vrátil k jednání, následně byla popsána dohoda o stažení jugoslávské armády z Kosova. Rada bezpečnosti přijala 10. června rezoluci 1244, která umožnila mezinárodní civilní a vojenskou přítomnost v Kosovu a zřídila Misi OSN v Kosovu stojící na čtyřech pilířích:

(I) Policie a spravedlnost pod vedením OSN
(II) Civilní správa pod vedením OSN
(III) Demokratizace a budování institucí pod vedením OBSE
(IV) Obnova a hospodářský rozvoj pod vedením EU

Téhož dne (10. června 1999) byla operace Allied Force (válka v Jugoslávii) ukončena.

M. Albrigtová se ještě před zahájením vojenské operace vyjádřila jasně:

Naše diplomacie se opírá o použití síly a rozhodli jsme se ji použít, pokud jednání nepostoupí kupředu. Pokud budou za nezdar jednání odpovědni Srbové, stanou se terčem útoků srbské cíle. Pokud za to budou odpovědni Albánci a Kosovská osvobozenecká armáda, ztratí podporu mezinárodního společenství, kterou potřebují pro prosazení svých cílů.

Jednání v Rambouillet zkrachovala vinou Srbů, síla byla tudíž použita proti nim. A díky této síle nakonec Milošević „přišel k rozumu“ – viz informace výše. Byla to jeho zatvrzelost, co vyvolalo použití síly a byl to on, kdo tomu mohl zabránit. Místo toho se sveřepě snažil, aby kosovští Albánci nezískali nezávislosti, ovšem marně. Balkánské dějiny šly jinou cestou.

M. Albrightová hrála v zápase proti zlu, které bujelo na Balkáně v 90. letech minulého století, jednu z klíčových politických rolí. Její postoj přispěl k ukončení tamního násilí a za to si zaslouží uznání. Nazývat ji „krvavou Madlou“ může jen primitiv, který by zřejmě kvůli obraně Falkland před argentinskou agresí baronku Thatcherovou označil jako „Krvavou lady“ a premiéra Churchilla kvůli jeho odhodlání postavit se Hitlerovi by ocejchoval jako „Krvavého buldoka“.

Stydím se za takové bližní.