K současné izraelsko - polské krizi

V sobotu 14. srpna 2021 podepsal polský prezident Andrzej Duda zákon předtím schválený parlamentem. Zákon, který je vnímán jako kontroverzní. Natolik, že přivedl vztahy mezi Izraelem a Polskem k bodu mrazu.

Do Polska se nevydá nový izraelský velvyslanec a polskému ambasadorovi v Izraeli, toho času na dovolené v jeho vlasti, bylo doporučeno, aby se do Izraele nevracel.

Proč to všechno?

Když jsem hledal co nejvýstižnější definici, která srozumitelně ozřejmí, proč je zákon kontroverzní, přesněji pro Izrael zcela nepřijatelný, našel jsem ji na serveru Echo24 (15. 8. 2021):

• Nové znění zákona postihne mimo jiné ty oběti holokaustu či jejich potomky, které přišly za nacismu o majetek, který si po druhé světové válce ponechal komunistický režim v Polsku.

Jakým způsobem? To vysvětluje ČTK na svém webu České noviny (14. 8. 2021):

• Nový zákon stanoví, že po 30 letech již není možné napadnout úřední rozhodnutí, například v otázkách určení vlastnictví. Norma se nebude vztahovat na již vznesené nároky.

Co to znamená v praxi? Přeživším holocaustu, dnes ale spíše jejich potomkům, bude extrémně ztíženo, ne-li přímo znemožněno domoci se svého majetku, který jim byl v minulosti uloupen hned dvakrát: nejprve nacistickým, později komunistickým režimem.

Zde osobní poznámka autora článku týkající se Československa. Vždycky jsem považoval za absolutní nehoráznost a vrcholnou nemravnost skutečnost, že židovský majetek zkonfiskovaný (ukradený) po Mnichovu 1938 (v Sudetech) a později po 15. březnu 1939 (v protektorátu), nebyl po osvobození Židům (žijícím, potomkům), případně židovské komunitě vrácen.

Stejně hodnotím, že jednou ukradený majetek (nacisty) byl zanedlouho ukraden podruhé (komunisty), přičemž ani pak - po pádu komunistického režimu – nebyla dlouho vůle po spravedlivé nápravě. Viz pojednání „Jak se vrací arizovaný majetek“ na webu Holocaust.cz (odkaz  ZDE); článek mapuje vývoj do roku 1998 a uvádím ho jako důkaz přístupu státu k restitucím židovského majetku.

Vraťme se ale do Polska a dejme slovo obhájci nového zákona. Je jím polský publicista Marcin Makowski. Ten na webu Echo24 napsal, že se nejedná o žádný „nový zákon o holokaustu“, nýbrž o to, že polská vláda „bezprostředně reaguje na rozhodnutí polského Ústavního soudu z roku 2015, v němž stojí, že v případě zakoupení nemovitosti v období po pádu komunismu (po roce 1989), přičemž tato nemovitost byla předtím znárodněna Polskou lidovou republikou, je nutno stanovit jisté omezení případných předchozích vlastnických nároků. Lhůta, dokdy bylo možné uplatnit svůj restituční nárok na danou nemovitost, byla stanovena ve své zákonné horní hranici, tj. 30 let.“

Dále Makowski uvádí, že stále platí, že „každý člověk, který má individuální dědické nároky, se bude moci domáhat náhrady formou žaloby v civilním řízení u polských soudů“.

Jde tedy o mnoho povyku pro nic? Samotný Makowski připouští, že „o detailech usnesení polské vlády, času vymezeném na uvedení zákona v účinnost a o jeho konsekvencích lze pochopitelně diskutovat“, jedním dechem ale dodává, že „v žádné diskusi, která vychází skutečně z textu zákona, a nikoli ze vzájemných předsudků, nelze klást rovnítko mezi nezbytností zajistit právní status současných majitelů a ´narušením práv těch, kdo přežili holokaust´“.

V Izraeli to ovšem mnozí vidí jinak. Je-li uzákoněna třicetiletá lhůta, kterou nelze prolomit, pak pravdu mají ti, kdo v tom spatřují drastické omezení restitučních nároků Židů, jejichž majetek zabavil německý nacistický režim a později ho znárodnil polský komunistický režim. A že izraelští vládní představitelé reagují ostře a volí silná slova?

Nedivme se. Kdo jiný než oni by měl takto reagovat? Jsou politickými reprezentanty státu, který je domovem židovského národa – a ten podle představ architektů holocaustu měl být vyhlazen minimálně z povrchu evropského, ne-li zemského.

Jak řekl mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Lior Hayat: „Tato story není absolutně o penězích. Je o paměti a odpovědnosti.“

Za sebe bych dodal: je také o spravedlnosti a o principu.

Viděno jejich úhlem pohledu, mysleli to Poláci samozřejmě dobře. Jen poněkud pozapomněli zakomponovat do svých úvah širší souvislosti zla jménem holocaust. Nevzali na zřetel, co zmíněnou legislativní normou způsobí v Izraeli. Dnes už to vědí. A s nimi celý svět.