K projevu prezidenta Putina 9. května 2022

Půl století sleduji arabsko-izraelský konflikt. Jsem si jist, že s palestinskými Araby je nemožné dohodnout se na trvalém míru. K obdobnému závěru jsem došel po seznámení s projevem Putina z 9. května 2022.

Pokud jde o agresi Ruské federace, vpád jejích vojsk na Ukrajinu, je nemožné se s Kremlem na čemkoli smysluplném domluvit. Putinova slova měla jistě především propagandistický význam; na druhou stranu ale hovořil nejvyšší představitel režimu, přičemž za válečné situace mají slova takovýchto politiků svoji váhu a význam.

I když, jak kterých představitelů. Porovnejme při ohlédnutí do časů druhé světové války: na jednu misku vah vložme velkohubé žvásty Hitlera, na druhou státnická slova Churchillova.

Nechci lacině a ne zcela patřičně přirovnávat šéfa Kremlu k německému Führerovi, zejména v souvislosti se svátkem 9. května, nicméně kdybych měl - pokud jde o obsah zmíněného Putinova projevu - na výběr pouze ze dvou možností (Hitler vs Churchill), tak s britským premiérem bych ho srovnávat rozhodně nemohl.

Zkusil jsem si představit, jak by vypadala letošní Putinova řeč ke Dni vítězství, kdyby nebylo 24. února 2022. Tedy bez „ukrajinského aspektu“. Některé věty by bylo možné ocenit. Konkrétně:

„Vážíme si všech vojáků spojeneckých armád, Američanů, Britů, Francouzů, účastníků odboje, statečných vojáků a partyzánů Číny – všech, kdo porazili nacismus a militarismus.“

Toto ale bylo vyjádření výjimečné. Naprostá většina projevu se nesla ve znamení pokusu obhájit neobhajitelné. Takovým pokusům vždy dominovaly propagandistické lži. Bylo tomu tak za druhé světové války ve vyjádření nacistických představitelů, je tomu tak i dnes ve vyjádření představitelů Ruské federace.

Lež na lež.

Putin: „Rusko vyzvalo Západ k upřímnému dialogu, k hledání rozumných, kompromisních řešení, k vzájemnému zohledňování zájmů toho druhého.“ Vyzvat mohlo, ale jsou to jen slova. Kdy ale Kreml reálně zohlednil zájmy někoho jiného? A kdy je naopak nezohlednil? Jaký je poměr mezi jedním a druhým?

A dále: „Probíhaly otevřené přípravy na další trestnou operaci na Donbasu, na invazi do našich historických zemí, včetně Krymu.“ I kdyby Ukrajina chtěla vojensky zasáhnout na Donbasu, měla na to plné právo, neboť by tím řešila separatistický problém na svém vlastním území. Zde připomeňme, že když v 90. letech minulého století usilovali o nezávislost na Rusku Čečenci (republika Ičkerie – na teritoriu Ruské federace), utopili ji Rusové v krvi.

Co je dovoleno Kremlu, není zjevně dovoleno nikomu jinému – a už vůbec ne Kyjevu.

Putin hovořil o (chystané) ukrajinské invazi „do historických zemí“ Ruské federace „Krymu“. Opět lež. V reálných politických vztazích mezi státy se nehraje na historická území, ale na mezinárodně uznané hranice, které jsou vzájemně respektovány. Platí to jak pro Donbas, tak pro Krym, ruským režimem Ukrajincům rafinovaně ukradený.

Kremelský šéf pak předestřel všem, kdo jsou ochotni mu věřit, svoji pohádku o tom, proč jeho armáda vpadla na Ukrajinu. Západ v čele s USA vytvořily svými vojenskými aktivitami, přímo u hranic Ruska, „absolutně nepřijatelnou hrozbu“, přičemž „vše nasvědčovalo tomu, že střet s neonacisty a banderovci bude nevyhnutelný“. A protože „nebezpečí rostlo každým dnem“, bylo nutné přistoupit k „vynucenému, včasnému a jedinému správnému rozhodnutí“.

Putin doslova řekl, že „Rusko preventivně odmítlo agresi“. Poněkud to připomíná slovník sovětské propagandy. Když Sověti v roce 1983 sestřelili jihokorejský Boeing 747 na lince New York – Anchorage – Soul, dozvěděli jsme se, že „let byl zastaven“.

Ovšem některé nehorázné výroky ruského prezidenta ani komentovat nelze. Ku příkladu:

Pamatujeme si, jak se nepřátelé Ruska snažili využít proti nám bandy mezinárodních teroristů, snažili se zasít národnostní a náboženské nepřátelství, aby nás oslabili a rozštěpili zevnitř.

Demokratický západ, svobodný svět, že se snažil využít proti Rusku bandy mezinárodních teroristů?

PŘIZNÁNÍ?

Putinovu projevu předcházela řada očekávání. Spekulovalo se o vyhlášení války Ukrajině (po více než dvou měsících po zahájení agrese), o vyhlášení mobilizace a o ledasčem dalším. Skutečnost?

Nejen mezi řádky můžeme vyčíst přiznání, že agresor má na Ukrajině příliš mnoho obětí. Tolik, že to Putina přimělo říci v druhé polovině svého vystoupení toto:

„Smrt každého našeho vojáka a důstojníka – to je hoře pro nás všechny a nenahraditelná ztráta pro příbuzné a přátele. Stát, regiony, podniky, veřejné organizace udělají vše pro to, aby takovým rodinám poskytly péči a pomohly jim. Budeme poskytovat zvláštní podporu dětem mrtvých a zraněných soudruhů. Prezidentský dekret o tom byl dnes podepsán.“

Hovořil by Putin stejně, kdyby ztráty agresora byly zanedbatelné a vojenské úspěchy velkolepé? Rusům se zjevně nedaří na Ukrajině tak, jak si v Kremlu a v generálním štábu 24. února představovali (naplánovali?).

Vystoupení jakéhokoliv ruského prezidenta ke Dni vítězství (u nich 9. května) je za normálních okolností – v čase míru – hodné pozornosti. Sovětský svaz nesl velkou tíhu boje proti nacismu (byť nemalá část viny za neúspěchy v první části Velké vlastenecké války leží na bedrech diktátora Stalina) a sovětské oběti zaslouží naši úctu a hlubokou poklonu. To platí bezpochyby i letos. A to navzdory tomu, čím vším se prezident Putin zdiskreditoval – ať už samotným vpádem na Ukrajinu, anebo snůškou propagandistických lží pronesených při projevu na Rudém náměstí, jimiž se snažil tuto agresi obhájit.

Podstatné a současně děsivé na tom všem je potvrzení toho, že naděje na dosažení férového mírového urovnání v současném konfliktu je kvůli postojům a uvažovaní současného ruského vedení menší než malá. Jako kvůli postojům a uvažování palestinských Arabů není šance na uzavření míru mezi nimi a Izraelem.

(Zdroj Putinova projevu: Web Kremlin.ru - „??????????? ?????????? ?????? ?? ??????? ??????“/9. května 2022)