K přestupu Jiřího Ovčáčka

Děkuji tímto blogerovi Martinu Braunovi za tu zprávu. Byl první, od něhož jsem se dozvěděl, že Jiří Ovčáček přestoupil z církve husitské k římským katolíkům. Připomnělo mi to jinou konverzi, osobnosti podstatně významnější.

V prosinci 2007 jsem zažil šok a zklamání. Potvrdily se předchozí náznaky, že Tony Blair zamířil do papežské církve. Už nebude křesťanem anglikánského vyznání, ale římským katolíkem.

Obsáhle jsem se k tomu tehdy vyjádřil na blogu Lidovek.cz, kde jsem tehdy mimo jiné konstatoval, že ač Labour Party není mým šálkem čaje, Blaira jsem si vždycky vážil. O to víc mě jeho krok zdrtil. Napsal jsem tehdy:

To, co Blair udělal, je absurdní. ... On, někdejší vysoký představitel anglosaského světa, jehož důležitým nosným pilířem je protestantismus, místo aby byl hrdým nositelem protestantského odkazu, nechá se vlákat do tábora ideového nepřítele. Bylo-li to kvůli tomu, že v římské církvi je jeho žena (a bohužel, a pro mě poněkud nepochopitelně, i jejich děti), je to o to smutnější. Pomyslel v okamžiku přestupu na krev tisíců protestantů, která byla prolita v zápase za náboženskou svobodu? Nemají právo severoirští protestanti vnímat jeho změnu církevního dresu jako zradu? Vždyť i od něj právem očekávali, že v dlouholetém boji mezi tamními protestanty a katolíky bude stát na straně těch, kdo usilují a zachování integrity Spojeného království! Tím, že se stal členem papežské církve se potenciálně postavil na stranu těch, kdo usilují o rozbití monarchie a připojení její nikoli nepodstatné části k sousední katolické zemi. Takový je osobní pád muže, který byl šéfem vlády Jejího Veličenstva, panovnice Spojeného království!

Aby mi bylo dobře rozuměno: Netvrdím, že anglikánská církev je co do učení a své vlastní praxe – poměřováno učením Bible, jiné měřítko neexistuje – vzorovým křesťanským společenstvím. Rozuměl bych tomu, kdyby Blair seznal, že kvalitnější duchovní život mu může poskytnout jiná protestantská či evangelikální denominace. „Logiku“ by mělo, kdyby se stal baptistou, metodistou nebo vstoupil do letničního společenství. Ale vydat se do lůna římské církve – to je plivnutí do tváře všem protestantům, kteří střeží ve svém srdci svatý odkaz reformačních otců. Tony Blair posílil řady těch, kdo se vyvyšují nad ostatní křesťany, včetně milionů jeho anglikánských krajanů, neboť je to katolická církev, která hlásá, že její nejvyšší představitel je náměstkem Kristovým na zemi, tedy jakýmsi polobohem. Dodejme, že polobohem neomylným, neboť dogma o papežské neomylnosti (kvůli kterému se z římské církve vydělila církev starokatolická) je stále v platnosti.

Inu, pravdu měl můj otec, když mi v mládí říkal: Snáze ten, kdo stojí na podlaze, strhne k sobě člověka stojícího na stole; obráceně je to neskonale složitější.

Je věru smutné, třikrát smutné, vidět bývalého premiéra země, která hrála tak důležitou roli v dějinách světového protestantismu a z níž vzešlo tolik vynikajících protestantských osobností, jak se nechává stáhnout do temnot katolicismu.

Představa, že vstupem do katolické církve se člověk stane lepším křesťanem než jakým by byl v jakékoli protestantské denominaci, je právě tak naivní a falešná, jak naivní a falešná byla představa některých lidí, kteří po válce vstupovali do komunistické strany, že přispějí k vytvoření spravedlivějšího společenského řádu. Nebyla a nemůže to být pravda – ze samotné podstaty katolicismu i komunismu. Jsou to tvrdá slova, ale o jejich správnosti jsem přesvědčen právě tak, jako ve své době Mistr Jan Hus byl přesvědčen o tom, že nehodného papeže nesluší se poslouchati. K tradicím protestantismu vždy patřilo, že věřící neopouštěli víru, ale raději pro víru opustili svoji vlast – viz několik emigračních vln v minulých staletích, kdy lidé odcházeli do sousedních zemí i daleko za oceán, do svobodné Ameriky. Prosperující Spojené státy a Kanada vděčí za to, jaké jsou, především těmto statečným lidem. Obrazně řečeno, v okamžiku, kdy Blair políbil papeži prsten, se vzdal své symbolické účasti na této jedinečné tradici anglosaského světa. A tak nelze než litovat, že tábor protestantů má o jednu vynikající osobnost méně. Škoda, velká škoda. (BigBloger, 26. 12. 2007, Blairova konverze: Zklamání roku)

Jiří Ovčáček je na společenském žebříčku o několik levelů níže než britský expremiér, ale i pro něj platí výše uvedené. Tedy, že se mýlí, pokud uvěřil chiméře, že u katolíků bude lepším křesťanem než u husitů. Tak jako se mýlil, pokud si myslel, že pracovat pro Haló noviny je správná věc. Není. A správná věc není být členem římskokatolické církve, pakliže dosud byl věřícím jiné denominace – v jeho případě té, která se (spolu s protestanty a dalšími) hlásí k nejlepším tradicím české reformace.

Reformaci zradil Blair - a nyní Ovčáček. Husité si prý po jeho přestupu oddechli, naznačil plzeňský biskup CČH Filip Štojdl. Asi ano, ale tady jde o samotného Ovčáčka. Kdysi zvolil špatnou cestu a nyní opět. Je mi ho líto.