K premiérovu (nikoli premiérovému) přeřeknutí

Vytýkám před závorku: nejsem fanda Andreje Babiše, ani volič ANO. To aby nevznikl dojem, že patřím k jeho „sektě“, jak jsou skalní zastánci hnutí  předsedy vlády někdy označováni. Přesto bych se chtěl Andreje Babiše zastat.

Jsem jen o roky mladší a s přibývajícím věkem s hrůzou zjišťuji, co se množí: protože víc píšu než mluvím, jsou to v mém případě překlepy, nechtěné nepřesné formulace, znovu překlepy a opět nechtěné nepřesné formulace.

Andrej Babiš zasadil Cheb do Královéhradeckého kraje. Pak vysvětlil, jak k tomu došlo:

• Naposledy na interpelacích jsem myslel na ministra Blatného a mluvil jsem o Havlíčkovi a řekl jsem Blatníček – tak to byla velká senzace. No a teď v pátek jsem hodinu mluvil s hlavním hygienikem v Královéhradeckém kraji a také s ředitelem fakultní nemocnice a tam ta situace fakt není dobrá. No a když jsem točil Čau lidi, tak jsem mluvil o Chebu. Já vím, kde je samozřejmě Cheb.

Rozumíte tomu? Já ano. Myslíte na jedno – a napíšete druhé. Vyjde z toho nesmysl. Stalo se mi to „milionkrát“. Pak vás někdo upozorní a vy se nestačíte divit. Jak jsem mohl takovou hloupost napsat.

Mám dokonce osobního korektora. Žije v Kanadě, čte pozorně mé články a na sebemenší překlep mě mailem upozorní. Protože nejsem neomylný, mohu udělat dvě věci: překlepy opravit a do Kanady poslat poděkování. Ono je to při psaní tak, že víc očí opravdu víc vidí.

Podobně je to i v mluveném slovu. Když jsem – do loňska – připravoval komentáře pro regionální rozhlas, text jsem si samozřejmě nejprve napsal, poté ho ve studiu natočil – a při závěrečné úpravě (střihu) pak zjistil (byly to spíše ojedinělé případy, ale občas se to stalo), jaký nesmysl jsem řekl (byť šlo třeba o jedno slovo). Že následovala oprava a nové nahrání příslušné pasáže, je samozřejmé.

Přitom jsem dumal, jak se to mohlo stát. Stejně jsem ale nic nevydumal. Chybovati jest prostě lidské.

Stane se to komukoli z nás stejně tak, jako třeba premiérovi. Velkorysý člověk, vědom si své vlastní nedostatečnosti, nad tím mávne rukou.

Věc má ale ještě jeden aspekt. Co když stejnou chybu udělá žák osmé třídy při testu Kraje ČR v hodině zeměpisu? Také to bude učitelem přehlédnuto s tím, že jsme prostě lidé, kteří chybují? Obávám se, že nikoli.

Čili: co je dovoleno premiérovi, není dovoleno dítkám školou povinným. Je to fér?