K pravomocnému verdiktu v kauze hry „Naše násilí ...“

Tři roky poté máme jasno a soudně potvrzeno: umělecká svoboda u nás je tak široká, že se do ní vejdou i ty nejsprostší urážky křesťanů. Nelze s tím ovšem nic dělat. Jen vzít to na vědomí jako realitu doby.

Připomeňme. V květnu 2018 byla v rámci přehlídky Divadelní svět Brno 2018 uvedena hra chorvatského režiséra Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“. V ní Ježíš Kristus sestoupí z kříže a znásilní muslimku.

Takovýto obraz, byť jde o obraz umělecký, může mezi skutečnými křesťany, pro něž je Ježíš Kristus osobním Spasitelem – a tomu odpovídá i jejich vnitřní vztah k němu – vyvolat pobouření, zhnusení, odpor a také smutek. Jako kdyby někdo sprostě urážel někoho, koho si hluboce vážíte, koho milujete, a to tím nejnechutnějším způsobem.

Nejvyšší představitel české katolické církve Dominik Duka šel tak daleko, že podal soudní žalobu a požadoval po divadelních tvůrcích omluvu. V tom ale neuspěl. Soud první instance i odvolací krajský soud žalobu zamítl, nyní se k jeho dovolání stejně postavil i Nejvyšší soud.

Také jsem se k celé věci veřejně vyjadřoval. 9. března 2020 jsem na svém blogu napsal:

• Nejsem si jist, zda soudní cesta je tím nejrozumnějším způsobem protestu (koneckonců soudí se arcibiskup, ne já), nicméně v přesvědčení, že zmíněná hra je vůči Ježíši Kristu hrubě urážlivá, má Dominik Duka moji plnou podporu. Bez ohledu na to, jak v této kauze dopadne dovolání k Nejvyššímu soudu.

Jak dovolání dopadlo, víme. Zamítnuto. S odůvodněním, že

• daná představení (kromě výše zmíněné hry šlo ještě o inscenaci „Prokletí“, v níž je naznačen orální sex na soše Jana Pavla II. - LS) měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí.

Omlouvám se, ale na hrubý pytel hrubá záplata. Slovy „klasika“: čím vznešenější cíle, tím nižší poloha. Asi jako kdyby někdo na divadelních prknech předváděl, jak Frljičův otec znásilňuje vlastní matku, režisérovu milovanou babičku. A zakomponoval tuto zvrácenost do vznešených myšlenek o komplikovaných vztazích soudobého světa.

Necítil by se režisér Oliver Frljič ponížen, potupen – a hluboce uražen? Nedotklo by se ho to snad? Stejně cítí kontroverzní výjev z jeho hry „Naše násilí ...“ všichni, pro koho je Ježíš tou nejvyšší hodnotou v životě.

Přesto uznávám: je to celé jedno velké dilema. Sám jsem si kladl řadu otázek. Bych bych pro to, aby se tvůrci za tu nechutnou vulgaritu omluvili? Vnitřní hlas mi říká: k čemu by to bylo? Dílo bylo odehráno, věřící (netvrdím, že všichni) pocítili urážku - a jizvu na jejich duších žádná soudem nařízená formální omluva stejně nezhojí.

Je tedy použití prostředků v uměleckém díle, které se dotýkají citů určité skupiny lidí (třeba věřících), daň za  svobodu? Nejspíš ano.

Řešit podobné kontroverzní záležitosti soudně? Obávám se, že tudy cesta nevede. Napsal jsem tehdy, v květnu 2018:

• Na jedné straně láska ke svobodě, na druhé straně láska a úcta k Ježíši. Co převáží? Nelze mít jedno i druhé, pakliže je Ježíš tím nejvulgárnějším způsobem urážen. Pak si ale musíme vybrat. Buď bezmeznou svobodu – a v tom případě musíme strpět onu sprostou dehonestaci, kterou obsahuje hra „Naše násilí a vaše násilí“. Anebo svobodě nadřadíme lásku a úctu k Ježíši – a pak musíme svobodu poněkud omezit. Co tedy?

Moje odpověď vychází z tzv. zlatého pravidla: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Sotva ale něco takového člověku přijde na mysl,  vidí problém. Oliver Frljič se tím pravidlem řídit nemusel, protože si mohl být téměř jist tím, že ačkoli on urazí bezpočet křesťanů (to nemohl nevědět), nikdo z křesťanů z principu neurazí podobným způsobem jeho. On je ve výhodě, křesťané v nevýhodě. Tak trochu bezvýchodná situace.

Jak z ní ven? Připomenu závěr svého textu z května 2018:

• Aniž bych chtěl jakkoli omezovat svobodu uměleckého projevu, parafrázuji slova jedné dávné evangelikální písně, která mi rezonuje v paměti: Co učiníš s Ježíšem? – otázkou budiž tvou. Budeš se Pána ptát jednou: Co učiníš se mnou?

Nakonec: zbývá doufat, že v podobném duchu jako tentokrát budou naše soudy rozhodovat i v případech, kdy nebudou prostřednictvím umění uráženi ne křesťané včetně málo oblíbeného katolického kardinála, ale jakékoliv jiné menšiny, resp. jejich reprezentanti. (Co třeba ztvárnění šéfa nějakého homosexuálního sdružení znásilňujícího na veřejných záchodcích močícího heterosexuálního muže? Nechutné? Stejně jako znásilňující Ježíš ve Frljičově hře.)