K politickému komentáři Institutu VK o Venezuele

Ladislavu Jaklovi vadí, že se hodně píše o Venezuele. Tak se vyjádřil v politickém komentáři Institutu Václava Klase č. 61. Někdo prý k této „medální dělostřelecké přípravě“ musel rozdat noty.  

Nevím, jestli je možné „rozdat noty“ tak obrovskému množství sdělovacích prostředků na celém světě. O Venezuele se přece nepíše jen u nás, jak Ladislav Jakl sám přiznává: z Venezuely se prý dělá „celosvětové i mediální téma prvního řádu“. Že by někdo dokázal tímto způsobem ovládat média většiny zemí světa? Mezi řádky Jaklova textu se dá vyčíst, že jde o jakousi kampaň - proti Madurovi ve prospěch Guaidóa. Domnívám se, že o žádnou kampaň nejde.

Stejně tak bych ale nechtěl podlehnout svodu použít lacinou otázku, kdo rozdal noty Ladislavu Jaklovi, potažmo Institutu VK, aby zveřejnil text s takovýmto obsahem. Víme přece, kudy vede ve venezuelské prezidentské krizi dělící linie, které režimy a organizace podporují Madura a které Guaidóa. A jaký poměr má Institut k některým lídrům z těch, které stojí na straně Madura.

Myslím si, že obecně vzato je věc podstatně prozaičtější. O Venezuele se hodně píše a mluví proto, že v té zemi něco zásadního děje, probíhá tam klíčový politický zápas. Mezi autoritativním typem vládnutí a stoupenci nejen formální, ale skutečné demokracie. Osobně bych – na rozdíl od Ladislava Jakla - považoval za chybu, kdyby světová média situaci ve Venezuele ignorovala a lídři svobodné části světa se tvářili, že v té zemi vlastně o nic nejde.

Fatální omyl.

Svobodný svět by měl být vždy ve střehu, pokud je v jakékoli zemi ohrožena demokracie. Zejména zleva. Ještě víc ve střehu a bít na poplach by měly ty země, které podobnou černou kapitolou prošly, tj. země postkomunistické.

Je proto s podivem, jaký dojem dokáží vyvolat osobnosti (myšleno bez ironie) působící v pravicovém Institutu VK: soudě z toho, co bylo uvedeno v oficiálním politickém komentáři Ladislava Jakla se obávám, že důležitost toho, co se ve Venezuele děje nechápou či chápat nechtějí (nedokážu posoudit). Za sebe mohu hovořit o zklamání, neboť z historické zkušenosti je přece zřejmé, že tam, kde bují to, co jakkoli souvisí s komunismem, marxismem a podobnými levicovými ideologiemi, je ohrožena nejen svoboda a prosperita obyvatel té které země, ale i svoboda a prosperita obyvatel zemí okolních, jakož i stabilita daného regionu.

Abychom zůstali na jihoamerickém polokontinentu: proto provedl v Chile v roce 1973 generál Pinochet puč proti marxistickému prezidentovi Allendemu – aby zemi zachránil před rakovinou komunismu. Při pohledu zpět vidíme, že to bylo té zemi ku prospěchu. Místo levicového diktatury sponzorované Kremlem a Castrem na Kubě jsme byli svědky chilského ekonomického zázraku. (Jistě, autoritativní vláda měla i své stinné stránky. Ty ovšem měla i vláda druhé strany - a byly by ještě temnější, kdyby Allende zůstal u moci.)

Dnes Venezuelu nečekají snadné časy. V žádném případě ale není nadějí země Maduro, nýbrž Guaidó. Podobně jako nadějí Chile nebyl Allende, ale Pinochet.