K osvobození Československa Rudou armádou

Přinesla nám Rudá armáda v květnu pětačtyřicátého svobodu? Možná provokativní, možná zbytečná otázka. Kladu si ji celý dospělý život. 

  Nejsem sám. V českém mediálním prostoru začíná začíná pozvolna rezonovat. Jistě na to má vliv současná mezinárodní situace a neoimperialistická politika kremelského vedení.

Leč i kdyby se Kreml choval „normálně“ (neagresivně vůči Ukrajině a jiným sousedům, neházel Západu z principu politické klacky pod nohy a neprovokoval na nejrůznějších místech světa včetně Arktidy), otázky z úvodu bychom se stejně nezbavili.

Novinář Pavel Šafr napsal na webu Svobodné fórum k tomuto tématu zásadní větu:„Sovětský svaz nebyl sám svobodný, a proto nemohl nikoho osvobozovat.“ Tak tomu v principu je. Dosadíme-li za název státu název vládce - diktátora (byť ve své době z nutnosti dočasného spojence Západu), dostaneme větu: Přinesl nám Stalin svobodu? Stalin a svoboda, to je jako Hitler a sympatie k Židům. Jako oheň a voda, jako vegetarián pochutnávající si na vepřovém koleni. Prostě něco, co rovnici nikdy nevytvoří.

Máme tedy zpochybňovat podíl Sovětského svazu na osvobození Československa?V žádném případě! O to tu přece nejde a jít nemůže. Pražané oprávněně a upřímně vítali „s šeříky v rukou“ Rudou armádu 9. května 1945. Sověti byli oprávněně a upřímně vítáni všude jinde na východ od demarkační linie, která rozdělila republiku na sovětskou a americkou osvobozovací zónu. Stejně byli vítáni i Američané západně od linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice.

To, oč jde a jít musí je pravda. Na obou stranách demarkační čáry umírali osvoboditelé - a ti zaslouží nejvyšší úctu. Všichni. Sověti i Američané, muži a ženy Svobodovy armády, domácí partyzáni i povstalci. A rovněž vlasovci, vojáci Ruské osvobozenecké armády, kteří bojovali na straně Německa proti SSSR, ale na konci války obrátili zbraně proti nacistům a pomohli osvobodit Prahu. Zapomenout nesmíme ani na vojáky rumunské armády, jichž padlo při osvobozování republiky na šest desítek tisíc. (Ke Spojencům se Rumunsko přidalo po státním převratu ze srpna 1944.)

Nejde tedyo samotné osvobození – od německého nacismu. Důležité je, co se dělo po osvobození. Dovolme si malou spekulaci. Vyvíjela by se situace jinak, kdyby demarkační linie vedla jinudy a celou republiku osvobodili Američané? Přišel by únor 1948 a čtyřicet let komunistické diktatury? Podle teze žurnalisty Šafra by měla být odpověď záporná. Neboť USA byly svobodné, a proto nás mohly osvobodit nejen od nacistické despocie, ale mohly garantovat svobodu i pro dobu poválečnou. Stejně jako ve všech zemích západní Evropy, které spolu s Brity, Kanaďany, Jihoafričany a dalšími osvobodily.

Ne tak tomu bylo v případě Stalina. Od diktátora, nikoli nepodobného tomu, s nímž se zprvu spojil (1939, pakt Molotov-Ribbentrop) a proti němuž byl později nucen vést válku (1941-1945), nebylo možné očekávat trvalou svobodu, ale pouze dílčí. Stalin nás zbavil nacismu, ale do tří let získal to, oč tajně usiloval: Československo se stalo jeho politickou kořistí a po krátkém vydechnutí v podivném systému polodemokracie 1945-1948 (neblahý systém Národní fronty bez opozice) nanovo ztratilo svoji svobodu. Že naše tehdejší politická reprezentace včetně prezidenta Beneše k této ztrátě svojí naivitou nemalým podílem přispěla, je ovšem také pravda. Smutná pravda.

Jak tedy konec války v Evropě slavit? A slavit vůbec? Jistěže: padlým vzdát poctu a ve jménu pravdy začít nahlas říkat, jak se věci mají. Sověti se Stalinem v čele nás osvobodili od nacistů, aby nás záhy svobody zbavili a vytvořili si z Československa, zbaveného o Podkarpatskou Rus, svoji politickou kolonii. Květnové osvobození si jistě zalouží pozvednutí číše: je skvělé, že nás Rudá armáda spoluzbavila německé nadvlády. Ovšem tuto její zásluhu devalvuje skutečnost, že nám posléze Kreml vnutil nadvládu vlastní. Toto dilema zůstane natrvalo zapsáno v pravdivé učebnici dějin dvacátého století.

Je to podobné (opakuji: podobné), jako kdyby skupina vojáků vysvobodila vaši mladou ženu z rukou teroristů, pak ji z rozkazu svého velitele k němu přivedla, on si s ní eroticky užil (de facto znásilnil ji) a teprve poté vám ji (takto „osvobozenou“) předal. Co by takový souběh činů vyvolal? Jistěže velkou radost, kterou by ovšem kalila nezapomenutelná pachuť z toho všeho.